V sobotu 3. prosince, ve věku 88 let, zemřel pan Marek Skála. Muž, který čtyři desítky let prostřednictvím fotoaparátu zachycoval tuzemské dostihové dění, působil v roli handicapera, respekt a úctu si však získal nejen svou prací, ale i svou srdečnou povahou, vstřícností i stále dobrou náladou. 

Jako vzpomínku na něj jsme se rozhodli znovu uveřejnit rozhovor, který nám do tištěné verze TURF Magazínu poskytl, zdá se to až neuvěřitelné, před 16 lety. Tady je:

Pane Skálo, ani se mi nechce věřit, že jste byl poprvé na dostizích již v roce 1951. Přivedl vás tehdy do Chuchle nìkdo z rodiny?
"Kdepak, to bylo na střední škole a moji tři kamarádi se rozhodli, že se půjdou podívat na dostihy. Museli mě přemlouvat, mně se do Chuchle vůbec nechtělo jít. No a nakonec to dopadlo tak, že já jsem koním a dostihům úplně propadl a začal navštěvovat závodiště pravidelně, zatímco oni se tam již nikdy neobjevili.

Pokud vím, tak u vás nešlo jen o pasivní sledování dostihù, ale záhy potom jste začal i jezdit v sedle.
Vlastně již následující rok jsem začal docházet do Jezdeckého klubu TJ Slávia. V roce 1954 jsem narukoval na vojnu a asi po roce jsem se dostal do Přerova, kde byl jezdecký oddíl, kterému šéfoval pan Bajer. No a já jsem si vymohl, že tam můžu chodit jezdit. Seznámil jsem se tam také s Hildou Kolátorovou. Moc se mi tam líbilo, jezdili jsme hodně na vyjížďky do terénu a byla tam i dostihová stáj. Před vojnou jsem si říkal, že až se vrátím domů, že budu jezdit dostihy. Na vojnu jsem odcházel s 59 kilogramy, jenže když jsem se vrátil domů, měl jsem o 16 kilo víc a bylo po plánech.

Vraťme se však na chvíli ještě do vašich školních let. Na jakou školu jste zamířil po povinné základní docházce?
Měl jsem tehdy na výběr ze tří profesí - horník, dlaždič a kominík. Ani jedno mě nelákalo, a tak jsem dva roky pracoval jako praktikant ve fotografickém oboru. A potom jsem se dostal na průmyslovou školu grafickou, na fotografický obor.

Během studií jste již začal fotografovat dostihové prostředí?
Pravidelně ne, to až v roce 1965. A vlastně v tomto roce jsem začal o sobotách chodit jezdit do tréninku na chuchelské závodiště k trenéru Radovi. Spřátelil jsem se totiž s Antonínem Lukáškem (dědou žokeje Tomáše Lukáška - pozn. redakce), který u něj pracoval a který mě s trenérem seznámil.

Když jste v polovině šedesátých let s fotografováním dostihù začínal, kolik tehdy bylo v Chuchli fotografů a kolik jste měl odběratelů?
Byli jsme jen dva, já a Karel Hruška. Fotografování nebylo tak rozšířené jako dnes, odběrateli našich snímků byli nejčastěji vítězové a začínající jezdci. Ti se zajímali o to jak jezdí, o zachycení svého jezdeckého stylu. Z řad diváků bylo klientů velmi málo. Přesto se ale více fotografovalo než dnes, kdy je pro fotografii velkou konkurencí videozáznam. Mùžeme říci, že v devadesátých letech začala fotografie ustupovat ze svých pozic.

Myslím, že by bylo zajímavé říci, jak se vyvíjela cena, za kterou jste své fotografie přenechával zájemcům.
Začínal jsem v polovině šedesátých let na 3 korunách, v dalším desetiletí pak stála černobílá fotografie 5 Kčs. Po roce 1989 jsme ji pak nabízeli za 15 Kč. Začátkem 80. let se ale začala prolínat do černobílé fotografie barevná, ale v prvních letech jen občasně. Jednalo se hlavně o fotografie z derby a velkých dostihů. Jezdci dávali přednost černobílým, kterým zpočátku nemohly barevné fotografie konkurovat svou kvalitou a hlavně byly levnější. Za jednu barevnou si mohli pořídit tři černobílé. Je zajímavé, že když ve druhé polovině 90. let dělal fotograf David v Itálii výstavu svých prací, z nichž polovina byla černobílá a polovina barevná, tak se setkal s daleko větším ohlasem u černobílých fotografií. Věřím tomu, že dnes by byl znovu o černobílou fotografii zájem, i když je dnes výroba černobílé fotografie dražší než barevné, protože materiál je dražší.

Vaše fotografie byly vždy ve velmi příznivých cenách, i po sametové revoluci. Jak se vám podařilo udržet jejich cenu poměrně nízko?
Po roce 1989 nastal útlum černobílé fotky a naopak boom barvy. Dokonce jsem byl prvním člověkem v Praze, který pomáhal zavádět do provozu první minilab. Bylo to v průchodu u České národní banky na Senovážném námìstí. O naše služby byl tehdy veliký zájem. Dokázali jsme denně zpracovat 200 zakázek, které jsme dělali bez jakéhokoliv příplatku do druhého dne. V praxi to vypadalo tak, že jsme ráno nabrali 200 zakázek, potom vyvěsili ceduli, že na dnešní den je příjem zakázek pozastavený a zpracovávali až do konce pracovní doby zakázky. V roce 1994 se vyčlenilo z Filmových laboratoří Barrandov Družstvo Fotocentrum s.r.o., kde jsem byl podílníkem a po pěti letech jsem si od spoleènosti odkoupil zařízení a působil jako soukromník. Byl jsem majitelem firmy a zároveň i jediným zaměstnancem. Díky tomu jsem mohl fotografie udržet v nízké ceně. Když jsem s fotografováním skončil a odešel do důchodu, tak si moji kolegové fotografové oddechli. Byl jsem pro ně nekalou konkurencí, prodával jsem fotografie asi o třetinu levněji než oni. A tak jakmile jsem toho zanechal, zvedli své ceny až o 70 %.


Marek Skála v sedle Metála, druhého z Velké pardubické. Za ním Ladislav Šilhavý

Neuvažoval jste někdy o možnosti focení digitálním fotoaparátem?
Ne, je to zcela jiná technika focení, tu bych se musel učit a zvyknout si na ni. A pak kvalitní digitální přístroje jsou dost drahé. Ale hlavně si myslím, že film je film.

Dostihy jste, s výjimkou tří let, kdy jste se věnoval handicapování, fotil pravidelně až do sezóny 2002. Pak ale jste fotografování hodně omezil. Proč?
Sezóna 2002 byla pro mě taková zlomová. Jednak mi vadil přístup tehdejšího vedení závodiště, které nám stanovilo poplatek za vstup do dráhy 1000 Kč a různě nás omezovalo v naší práci. Třeba když se běžel dostih na 2200 metrů, tak jsme mohli do dráhy až když koně poprvé proběhli cílem, takže jsme starty fotografovat nemohli. No a pak přišly povodně, my jsme měli zaplacený ne zrovna levný vstup do dráhy a nakonec jsme ho využili jen na část sezóny, protože pak už se do konce sezóny v Chuchli neběhalo. Navíc už mě to pravidelné fotografování začalo obtěžovat, tak jsem si řekl, že to omezím. V roce 2003 jsem si dal úplně přestávku a následující rok jsem začal fotografovat mimopražské dostihy.

Mohu se zeptat, kolik fotografií jste za svůj život přibližně nafotografoval? A jak vlastně došlo k tomu, že jste celý váš bohatý archiv fotografií předal Jockey Clubu?
Jedná se asi o 80 tisíc negativů, což představuje asi 150 tisíc fotografií. Jak k tomu došlo? Přece jen jsem v určitém věku a člověk nikdy neví, co ho potká. Otakar Kroužecký ještě v neděli fotografoval v Chuchli a v pondělí již nebyl mezi námi... A co se stalo s jeho archivem nikdo neví. Řekl jsem si, že by bylo škoda, kdyby moje fotografie přišly vniveč a rozhodl jsem se je dát k dispozici Jockey Clubu, aby z nich další generace turfmanů mohly mít užitek.

Pro náš časopis jsme již některé fotografie z vašeho archivu využili. Přiznám se, když jsem je s vaším svolením šla do kanceláří Jockey Clubu vybírat, měla jsem obavy, že je budu hledat dlouho, ale nakonec moje obavy byly liché. Díky vašemu přehlednému systému uložení jsem je našla během chvilky.
Mám rád pečlivost, ono by to ostatně jinak nešlo, když po mě někdo chtěl starší fotografii, těžko bych ji hledal. Teď jsem ještě předal na Jockey Club disketu s další možností vyhledávání fotografií - podle jména koně. Na každý rok existuje abecední seznam koní a u každého jména koně je uvedeno číslo snímku, kde je zachycen.

Fotografovali se vám koně a jezdci lépe v poslední době nebo třeba v sedmdesátých letech?
Určitě dřív. Bylo méně stájí, méně koní a měl jsem tak o nich mnohem větší přehled. Daleko snáze jsem je poznával.

Je nějaká fotografie, které si ceníte mnohem více než ostatních?
To ne, jsem reportážní fotograf, mým úkolem bylo zachycení skutečnosti a děje. Ale v dřívějších dobách často fotografie vznikaly za kuriózních situacích. Jako například jednou při Velké pardubické byla již docela tma a já jsem šel fotografovat koně k Velké vodě. K ní již doběhli jen čtyři koně a všichni spadli do tehdy hlubokého příkopu. Pro mě jako fotografa to bylo paradoxní štěstí, protože jsem kvůli tmě musel fotografovat šedesátinou na otevřenou clonu a kdyby letěli na příkopem, byla by fotka rozmazaná. Takhle, jak se koupali, byli statičtější... Další neobvyklá situace nastala kdysi při steeplechase v Chuchli. Karel Stibůrek tehdy jezdil koně Sherry, který byl velmi dobrý, ale měl odpor k tribunnímu skoku. Soupeři však v průběhu dostihu popadali a Stibůrek jel k tribunnímu skoku sám. Před ním však zastavil a počkal, až se jeden z jezdců znovu vydá na trať. Ten ho nakonec přes tribuňák přetáhl a já jsem mohl vyfotit Stibůrkovo vítězství.

Práce fotografa je náročná jeho pracovními podmínkami. Za chladu i deště musí stát venku a čekat na vhodný okamžik. Nepodepsalo se to nějak na vašem zdraví?
Ne, téměř nikdy jsem nebyl nemocný. Ve Velké Chuchli jsem s počasím moc problémy neměl, nafotil jsem dostih a utíkal se schovat. Tohle je horší na provinciích a také v Pardubicích, když člověk fotí po celém závodišti, kde samozřejmě není kde se schovat. Zažil jsem v Pardubicích takovou bouřku a vítr, až televizní kamera málem spadla z tribuny.

Stěžoval si někdy nějaký jezdec, že se kůň lekl vašeho objektivu a proto nepodal dobrý výkon?
Při cvalových dostizích ne. Pouze jednou, a není to tak dávno, u klusáků.

Naopak pomohly vám někdy vaše dostihové fotografie k navázání přátelství?
To ano, s Františkem Vítkem a Františkem Holčákem. Ten se ke mně vždy choval velice slušně, měl z fotografií radost a myslím, že mezi námi vzniklo pevné přátelství. Velmi rád jsem doprovodil fotografiemi knihu Koně pro Františka Holčáka.

Dnešní doba s sebou přinesla jeden nešvar - zneužívání autorských práv. Stává se často, že v nějakém časopise nebo knize naleznete své fotografie, aniž byste za ně dostal honorář?
Nejsem na těch pár korun tolik vysazený, ale považoval bych za slušnost, kdyby mě autor textu nebo knihy předem kontaktoval a třeba mi za použití mých fotografií poslal jeden výtisk. Zrovna nedávno vyšla jedna publikace, kde jsem objevil své fotografie, ale vůbec jsem nevěděl, že je tam použijí.

Opusťme svět krásných fotografií a věnujme se funkci handicapera, kterou jste zastával v devadesátých letech.
Byli jsme tehdy dva handicapeři, mým kolegou byl Václav Dundr. Tehdy jsem fotografoval jen klusáky, s cvalovými dostihy jsem přestal, aby mě nikdo nemohl nařknout, že beru úplatky, kdyby někdo viděl, jak dostávám peníze za fotografie. Handicapování jsme měli rozděleno tak, že pan Dundr dělal většinou Velkou Chuchli a já provincie. Docela dost jsem se najezdil, tehdy třeba byly dostihy ve Slušovicích sedmkrát do roka a já jsem na všech byl. Myslím, že je hodně důležité, aby handicaper viděl dostihy na vlastní oči, z dostihového protokolu se nedá vše podstatné pro handicap vyčíst.

Proč jste v roce 1996 s handicapováním skončil?
Přestalo mě to bavit, hlavně mě to zatěžovalo psychicky, po třech letech jsem měl z toho pocuchané nervy. Nemám takovou povahu jako pan Dundr, který dokáže věci přejít a nebrat si je. Jako fotograf jsem byl s každým kamarád, ale handicapera nemá nikdo rád.

Pokoušel se vás při handicapování někdo ovlivnit? Ať již ze strany tehdejšího Jockey Clubu nebo třeba majitelů dostihových koní?
Ne, Jockey Club nám do handicapování vůbec nezasahoval. Ale jednou jsem měl telefon, kde mě kdosi zval na schůzku s tím, že se budeme bavit o handicapech a že by to mohlo mít pro mne finanční přínos. To jsem samozřejmě ihned odmítl.

Jak jste tehdy sestavovali handicap?
V podstatě jsme navázali na metodu pana Jelínka, předchozího handicapera. Vycházeli jsme hlavně z pozorování. Jak jsem již říkal, je moc důležité vidět dostih na vlastní oči. V handicapových dostizích to bylo tak, že vítěz dostal přidáno 5 kilo, druhý 2 kila, třetí 1 kilo, čtvrtý kůň stál, pátému jsme odebrali jedno kilo a koním od šestého místa dál dvě kila. U cen bylo pravidlo, že jedna délka znamenala jedno kilo, nešlo ovšem, že by vítěz, který vyhrál o 10 délek dostal přidáno tolik kilogramů. Můžu říci, že 98% vítězů dostalo přidáno do 5 kilogramů. Od druhého místa dále jsme koně hodnotili podle doběhu a hmotnosti, kterou nosili.

Co jste dělali s koňmi, které jejich trenéři nebo manažeři nahlásili do dostihu, který jim distančně nevyhovoval a kde nezaběhli dobře?
Handicaper by samozřejmě měl vědět, kdy kůň startuje na nevyhovující distanci. Ale já si myslím, že o délku tratě ani tak moc nejde. Uvedu to na příkladu jednoho dostihu mezinárodního mítinku na trati 2400 metrů, kde Karel Havelka vedl koně, jehož parketou byly dostihy do 1600 metrů. On se s ním hned po startu usadil na špici, nasadil falešné tempo, které udržel až k mezníku 1600 metrů, pak zrychlil a vyhrál. Takže z toho je vidět, že když je kůň šikovně, takticky odježděný, tak může dobře zaběhnout dostih na zdánlivě nevyhovující délce trati. Co je ale důležité, když handicaper vidí, že některý kůň běží vzadu a jeho jezdec nejeví snahu s ním jít dopředu, je jasné, že se jedná o seběhávání koně a handicaper by mu neměl sundat ani kilo.

Dnes je handicaper jen jeden. Myslíte si, že je to vyhovující stav, anebo je lépe, když jsou handicapeři dva?
Určitě dva. Jeden z nich se může nevědomky dopustit chyby, na kterou ho ten druhý upozorní a dá se tak včas vše do pořádku.

Vedete si stále svůj handicap?
Ano, rovinový i překážkový. Připadá mi velice praktický anglický systém, kde se vedou handicapy pro každou vzdálenost zvlášť. Za svého působení jsem navrhoval, aby se u nás vedly alespoň dva handicapy - do 1600 metrů a nad 1600 metrů. Ale neuspěl jsem. Sám si vedu tři handicapy - do 1399 metrů, dále od 1400 do 1800 metrů a nad 1800 metrů. Při takto vedených handicapech se dá dobře odhalit, zda je kůň do dostihu vyslán na trati, která mu nejvíce vyhovuje."

Vím, že si rád občas vsadíte. Pomáhá vám vedení vlastního handicapu při sázkách?
Samozřejmě. Beru všechny dostihy jako ceny. Podle svého handicapu si stanovím pět koní v dostihu, kteří by měli být na tabuli. Těm koním, kteří dojdou podle mých předpokladů, přidám a naopak těm, kteří podle mého mínění měli být na tabuli a nakonec nebyli, sundám kila. A všichni zbývající koně, tedy ti, které jsem mezi prvními pěti nečekal a kteří tam skutečně nebyli, ti stojí. Tímto systémem jsem například byl úspěšný hned v prvním chuchelském dostihu 17. září. Hrál jsem na vítěze Hieronymuse a Chadaru, oba v kurzu 11:1. Hieronymus doběhl třetí a Chadara vyhrála.

Asi nejhorším obdobím pro handicapera bývá červen, kdy majitelé tříletých koní chtějí vidět svého reprezentanta na startu derby. Současný systém handicapování nahrává výborným dvouletkům, kteří následující jaro už toho tolik nedokázali, ale nešli s handicapem tolik dolů, oproti později dozrávajícím tříletkům. Nebylo by lepší, kdyby handicaper mohl určovat handicap pro konkrétní dostih s přihlédnutím k distančnímu optimu?
Evropské země preferují handicap, zatímco v USA zisk koně. Já si myslím, že nejlepší by bylo stanovit koeficient, který by zohlednil handicap i vyhrané dotace. Anebo by měl kůň před derby 2-3x startovat a potvrdit svůj handicap ze dvou let. Kdyby ho nepotvrdil, dostali by se na jeho místo koně, kteří začali běhat dobře až jako tříletí. Také si myslím, že by bylo dobré stanovit, kolik míst ve startovní listině derby je vyhrazeno zahraničním koním, aby to bylo předem všem jasné.

Když Vás poslouchám, s jakým zaujetím hovoříte o handicapech, nechtěl byste se ještě k funkci handicapera vrátit?
Letos byl konkurz na handicapera a bylo mi nabídnuto, abych se ho zúčastnil, ale já jsem to odmítl. Chce to pevné nervy a naprostou flegmatičnost vůči okolí, protože někteří majitelé jsou na handicapera velmi alergičtí. Já chci žít v klidu a mít z dostihů radost.

Michaela Zemanová
vyšlo v časopise TURF Magazín v říjnu 2006

• Předchozí
• Další