Vztah trenér - majitel je jedním z nejdůležitějších, ale zároveň mnohdy také nejsložitějších vztahů v dostihovém sportu. Zatímco ten první je přesvědčen, že jeho primárním úkolem je co nejlepší příprava koně a zbytek je až daleko za tímto cílem, druhý je mnohdy přesvědčen, že neméně důležitou činností trenéra je majitele o všem, co je spojené s jeho koněm, také pravidelně a pravdivě informovat. Z tohoto rozporu může vzniknout pnutí, které pak oslabuje motivaci obou stran dosáhnout co nejlepšího výsledku na dostihové dráze.

 
Zvláště komerční trenéři, kteří nejsou zaměstnanci velké stáje, ale nabízejí své služby spektru majitelů. v tomto ohledu nemají jednoduchou roli, protože činností, které vedle samotného trénovaní musí zajistit či se minimálně přesvědčit že byly zajištěny, je nespočet. A podrobné zprávy pro každého majitele jsou v pestré struktuře činností zahrnující trénink, péči o zaměstnance, krmení, tréninkové dráhy, přihlášky, startky, zdraví koní, očkování, transport, účetnictví, administrativu atd. mnohdy až na spodních příčkách důležitosti z pohledu trenéra. Před řadou let, při dělání rešerší k článku o turfu na Novém Zélandu, jsem narazil na zajímavou studii o tamních majitelích dostihových koní, kterou si nechalo udělat vedení tamního turfu. Jeho podstatnou částí byl i pohled majitelů na to, jak jsou o svých koních od trenérů informováni.

Ač je nám Nový Zéland nejen geograficky velmi vzdálený, hodně odlišná je i struktura tamního turfu včetně majitelské obce a tamní studie vznikala v době například bez sociálních sítí, zjištěná data mi přišla natolik zajímavá a v mnoha směrech obecně platná, že jsem se rozhodl se o ně s Vámi podělit. Studie zkoumala tamní majitele ze všech možných úhlů pohledu. Posloužil jí k tomu obsáhlý dotazník, který majitelům rozeslala a na jehož základě studie následně vznikla.

Nejpočetnější věkovou skupinu majitelů tvoří padesátníci

Začněme třeba věkem majitelů. Nejvíce novozélandských majitelů je ve věku 51-60 let, plných 35%, ale na druhé straně ani mladších majitelů není málo, protože skupina majitelů pod touto věkovou hranicí, tedy majitelé ne starší 50 let, tvoří 37,3% všech majitelů. Většinu, byť možná menší než čekáte, přesně 66%, tvoří muži. U nás žádná podobná statistika neexistuje, ale asi sami uznáte, že u nás je podíl žen mezi majiteli mnohem nižší.

Plných 73% majitelů má 2 či více koní, ovšem sem jsou počítány i podílníci racing klubů, 48% majitelů je zaangažováno na 3 a více koních a jen 29% majitelů vlastní či spoluvlastní pouze jednoho koně. Tady se nabízí srovnání s naším turfem, kde zhruba polovina stájí vlastnila jen jediného koně.

Nepřehlédněte: Měl být hvězdou napajedelského chovu, nestačil však připustit ani jednu klisnu. Před 34 lety uhynul Mr John

S našimi reáliemi se nedá srovnat ani tamní struktura podle způsobu vlastnictví. Nejvíce, plných 47,3% majitelů, jsou členy majitelských syndikátů, 46% majitelů vlastní koně v partnerství s jiným či jinými majiteli, 22,1% společně s manželem/manželkou či druhem nebo družkou a jen 21,3% samostatně jako majitel. To doplňuje 4,6% majitelů - společností.

Velký vliv podílnictví na stav počtu majitelů v novozélandském turfu potvrzuje i statistika, podle níž nejvíce nových majitelů, plných 28%, začalo své majitelské působení získáním podílu na koni, kterého vlastnil některý z přátel či člen rodiny, kteří již měli s vlastnictvím zkušenosti, tedy prostřednictvím někoho již v dostihovém průmyslu zaangažovaného. Pro mě bylo docela překvapením, že hned druhá nejvyšší skupina, 19% nových majitelů, začala tak, že dala do tréninku koně, jehož si odchovala. Velký počet, 16,3%, začal s majitelstvím skrze členství v racing klubu.

Zábava a touha po vítězství

Asi nebude velkým překvapením, že většina majitelů byla motivována především zábavou a vzrušením z dostihů, následně touhou po vítězství při svém rozhodování stát se majitelem dostihového koně a až na posledním místě byla snaha získat peníze z výher. To u nás ani jiné být nemůže.

To byla část obecných dat o struktuře majitelů a jejich cestách k turfu, pro mne mnohem zajímavější ale byla část věnující se vztahu majitel - trenér. Při výběru trenéra se novozélandští majitelé drží především doporučení jiných majitelů (35%), jen o 3% méně majitelů vybírá trenéry podle jejich reputace či (nebo společně s) jejich výsledky. Svou roli hraje i blízkost trenéra, plných 24% tamních majitelů vybírá trenéry podle vzdálenosti od svého bydliště samozřejmě s cílem být svým koním nablízku. Jen minimum majitelů, novozélandská statistika hovoří o pouhém 1%, vybírá trenéry na základě jejich reklamy či propagačních materiálů.

Plných 51% oslovených majitelů vyzkoušelo během svého působení v dostihovém sportu více jak 3 trenéry, naopak 27% majitelů si vystačilo celou dobu jen s jedním trenérem. Většina, téměř dvě třetiny (64%) majitelů má všechny své koně u jednoho trenéra, 20% majitelů využívá služeb 2 trenérů.

Zpráva od trenéra každý týden

Vůbec nejzajímavější je část mapující komunikaci mezi majitelem a trenérem. Právě v ní najdeme celou řadu námětů k zamyšlení, a to jak pro majitele, tak především pro trenéry, protože ukazuje, v čem jsou nebo mohou být majitelé nespokojení a v čem by se trenéři ve vztahu k majitelům mohli zlepšit.

Na Novém Zélandu je nejčastější metodou informování majitelů telefon (43%) následován emailem (21%) a 11% majitelů je o svých koních informováno skrze manažera syndikátu. To je jedna strana. Ale studie dala stejným majitelům i otázku, jaký by oni preferovali způsob komunikace, kteří potvrdili preferenci informování prostřednictvím telefonu (41%), ale ve vyšší míře by si přáli být informováni skrze email (28%) a menší část než ve skutečnosti (6%) preferuje informace skrze manažera syndikátu. Vedle nich byla velmi silná skupina majitelů, která preferovala jinou cestu, přesněji kombinaci telefonu a emailu, kterou považují za vůbec nejlepší způsob informování ze strany trenéra.

Důležitou roli hraje i frekvence podávání informací od trenéra. Plných 43% majitelů je informováno týdně, 21% jednou za 2 týdny, 16% měsíčně a 20% méně často než jednou měsíčně. Majitelé by si ale přáli častější frekvenci, týdně by preferovalo 52%, ob týden 27%, zatímco měsíčně či ještě méně často jen 13% respektive 8% majitelů. A určitě stojí za zmínku, že tím, kdo inicializuje komunikaci mezi trenérem a majitelem je 54,2% trenér, ale ze zbytku, tedy 45,8%, majitel.

Moc pěkné byly některé odpovědi majitelů, co jim na komunikaci s trenérem, na jeho prezentaci tréninku koní i formě nejvíce vadí. Uvádím některé:

1. Příliš často jsem to já, kdo se dožaduje informací místo abych je dostával automaticky
2. Zapomíná, kdo platí
3. Potřebuje skočit do komunikační společnosti, je ze staré školy
4. Nedostávám správné informace nebo je nedostávám včas
5. Neprofesionální, nedostatečné, nepřesné
6. Má zkušenost je taková, že trenéři rozumí koním a dostihové scéně, ale nejsou schopni pochopit nebo docenit význam komunikace s majitelem - měli by být trénováni v těchto dovednostech.
7. Nechápou, že jako majitel chci vědět o svých koních vše, do nejmenších detailů
8. Jejich zprávy jsou příliš krátké, nemají strukturu, nenavazují na předchozí
9. Jedinou prezentaci, kterou trenér poskytuje, je účet.

To bylo pár zajímavých faktů ze vztahu trenér - majitel, jak je vidí majitelé na Novém Zélandě. Myslím, že mnoho z nich má obecnou platnost a třeba vám tento článek pomůže si uvědomit, co po svém trenérovi můžete a chcete vyžadovat a naopak, čím jako trenér můžete majitele svých svěřenců příjemně překvapit.

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další