turf20102005 lidi pohrdli Taxisem, 2006 Chuchli potáhli nápisem, koně už jsou nadbyteční… Zpíval Dalibor Janda v roce 1985 ve své tehdy populární písni „Všechno na Mars“. Slova z jeho skladby se nenaplnila, ba i tehdy byla míněna jako nadsázka, a tak se i o pětatřicet let později můžeme, pokud Covid dovolí, potkávat na tuzemských závodištích. Nicméně byla to i tato píseň, co nás před 10 lety inspirovalo k jakémusi nahlédnutí do budoucnosti a vy nyní se můžete podívat, jak jsme si jí v roce 2010 představili.


Přesněji nikoliv my, ale osobnosti, které v tehdejším turfu hráli významnou roli. Oslovili jsme tehdy zástupce Jockey Clubu ČR, majitelů a pořadatelů dostihů s prosbou o vyjádření na tři níže uvedené otázky, Někteří z oslovených se k tématu odmítli vyjádřit a někdo trávil čas na dovolené, ale přesto jsme několik velmi zajímavých odpovědí dostali. Tehdy jsme slibovali, že se k tématu za 10 let vrátíme.

Uteklo to bohužel mnohem rychleji, než jsme si představovali a i změny, k nimž v našem turfu během oněch 10 let došlo, byly podstatně větší, než si ti, které jsme tehdy zpovídali, dokázali představit. A to jak v pozitivním trendu, tak, a to bohužel častěji, v tom negativním. Samozřejmě nikdo ze zpovídajících nemohl tušit nástup koronaviru, ale v odpovědích nebyla ani tak důležitá konkrétní data ze sezóny 2020, jako spíše trendy, jimiž se bude řídit.

Že změny, jimiž náš turf od té doby prošel, nebyly malé, dokazuje i jedna věc. Všech šest zpovídaných, kteří byli ochotni nám na otázky odpovědět, tehdy zastávalo nějaké funkce v exekutivě. Dnes už v ní není ani jeden z nich. Vyjádřil se i tehdejší prezident Jockey Clubu Václav Luka, ale jeho odpověď byla ze všech nejstručnější. Náš turf znal a jako mohu soudit dodnes zná lépe než kdokoliv jiný a to ze všech stran i na všech úrovních, a tak zřejmě nejlépe věděl, na jak vratkých nohách náš turf stál a stojí...

Český turf v roce 2010 a jeho srovnání s rokem 2019*

V roce 2010 se v České republice konaly dostihy na 15 závodištích (loni 10). Během 68 (loni 52) mítinků se odběhlo 530 (loni 402) cvalových dostihů, z toho 357 (278) rovinových, 143 (96) steeplechase a 30 (28) přes proutěné překážky. Startovalo v nich dohromady 1325 (996) koní, z nichž 769 (58%) (loni 448 - 45%) bylo českého chovu. Tito koně si mezi sebou rozdělili 52,985.450 Kč (45,459.050 Kč), z toho 6,855 miliónu (0,898 miliónu) tvořily majitelské prémie. Připuštěno v ČR bylo celkem 523 plnokrevných klisen (loni 285).
Na zahraničních drahách získali koně trénovaní v ČR 75 vítězství (loni 158) a vydělali 31,01 miliónu Kč (loni 59,6 miliónu).
Českému turfu se před 10 lety podařilo solidně vypořádat s globální ekonomickou krizí, mnohem horší rána v podobě změny loterijního zákona, která provoz připravila o několik miliónů, na něj ale teprve čekala.

* data z letošního roku jsme záměrně neuvedli kvůli jejich zkreslení vlivem koronaviru


Všem jsme tehdy položili tři otázky:

1. Jak vidíte domácí provoz, tedy počty závodišť, dostihů, objem dotací či počty majitelů koní za 10 let?
2. Jaký podle vás bude význam v Česku trénovaných koní v evropském turfu za 10 let?
3. Co si myslíte o možném uplatnění koní domácího chovu a jejich podílu na provozu i úspěšnosti za 10 let?

A tady jsou jejich odpovědi...

Petr Drahoš, tehdejší ředitel společnosti TMM s.r.o., pořadatele dostihů v Praze

1. Domnívám se, že v současné době je v České republice celkem vyvážený počet a struktura vypsaných dostihů k počtu registrovaných dostihových koní. Také počet závodišť se mi zdá pro rozměry České republiky dostatečný. Určitě se vrátí slušovická dostihová dráha do kategorie A, což je zásadní pro moravský turf. V provozu se podaří udržet i většinu regionálních dostihových drah, Jockey Club podporuje zlepšování jejich technických podmínek. Pochopitelně, že hlavní břemeno provozu a jejich rozvoje bude dále závislé na ochotě a obětavosti jejich provozovatelů. Pro středoevropský turf by bylo jistě přínosné vybudování jedné dostihové dráhy s celoročním provozem, ale to asi patří do kategorie nereálných předpokladů.
Vývoj objemu dotací v příštích deseti letech si vůbec netroufám odhadovat. Do značné míry to závisí na vývoji sázkové a daňové legislativy v EU a následně i v České republice, ten ale zatím není příliš příznivý. Co se týče pražského závodiště, jeho ekonomické možnosti odhaduji na 1,2 až 1,5 mil. EUR.

2. Pochopitelně, že úspěchy v Česku trénovaných koní jsou přímo závislé na vůli jejich majitelů investovat do kvalitních nákupů, tréninkových podmínek a personálu. A to zase souvisí s tím, jak se jim bude jevit rentabilní dostihový provoz v České republice, a to nemyslím jen vlastní finanční podmínky, ale i prezentaci dostihů, podmínky pro majitele, přístup a marketing tréninkových středisek. Odhaduji, že koně trénovaní v České republice, tvoří asi 1 % z celkového počtu dostihových koní v Evropě, určitě budeme za deset let více vidět, hlavně v provozních dostizích, ale každý úspěch v dostizích nejvyšších kategorií bude stejně jako nyní velkým zázrakem.

3. Podmínky českých chovatelů jsou, objektivně hodnoceno, opravdu těžké. Na podporu českého chovu formou majitelských prémií a dostihů uzavřených pro české odchovance směřuje ročně asi 6 mil. Kč. Přesto se nedaří ani držet krok se zeměmi, kde prakticky neexistují podobné pobídkové systémy, o schopnosti (a reálné možnosti) účinně vzdorovat konkurenčnímu tlaku chovatelsky nejsilnějších zemí ani nemluvě. Snad podíl českých odchovanců na celkovém počtu dostihových koní v České republice neklesne pod 30 %.

PhDr. Tomáš Krůta, tehdejší prezident ČSCHPMDK, majitel stáje Hradiště

Kruta tomas1. Jsem svým založením spíše skeptik nebo možná snad opatrný optimista a tak svou odpověď zakládám na reálných faktech. Rozsah dostihového provozu (počty závodišť, dostihových dnů a dostihů) je za posledních deset let víceméně stabilní nebo spíš roste, stejně jako objem dotací. Za majitele, kteří s dostihy skončili, se vždy našel dostatek nových, začínajících a to všechno i v době nevětšího propadu ekonomiky a globální finanční krize. Je to s největší pravděpodobností zásluha systému, který jsme v našem turfu postupně vybudovali. Navíc ekonomické prognózy jsou nyní pozitivní a tak si troufnu předpovědět, že i po následujících deset let budou tyto údaje oscilovat okolo současného stavu, který léty vykrystalizoval jako kompromis mezi našimi přáními a možnostmi. Jen bych si přál, aby za deset let majitelé platili do systému menší část než dnes, ale to si předpovědět netroufám...

2. Tady budu větší optimista. Věřím, že někteří naši trenéři nejsou o nic horší než ti v dostihově vyspělých zemích a že v některých tréninkových střediscích jsou podmínky a péče o koně také srovnatelné. A mezi našimi majiteli jsou i takoví, kteří na nákupech koní v zahraničí příliš nešetří. Takže mohu doufat, že budou mít při svých nákupech trochu víc potřebného štěstí a že se právě tihle koně dostanou do správných rukou. Potom se budeme moci (my kteří nezávidíme) radovat za deset let z řady dobrých výsledků koní v českém tréninku i v nejlepších evropských dostizích, překážkových i rovinových...

3. A tady jsem zase naopak více skeptik i když někdo bude možná tuto mou předpověď považovat také za optimistickou. Za deset let bude podíl koní domácího chovu v našem dostihovém provozu zhruba stejný jako teď, ale jejich úspěšnost bude lepší – určitě o desítky procent. Jak jsem na to přišel? Věřím, že naši chovatelé (alespoň někteří) pracují velmi cílevědomě a to se přeci musí jednou projevit…

Ing. Jiří Kunát, tehdejší ředitel Dostihového spolku a.s., pořadatele dostihů v Pardubicích

kunat jiri1. Budoucnost českého turfu vidím optimisticky. Samozřejmě si uvědomuji řadu problémů, se kterými se český turf potýká a do budoucna potýkat bude, ale pokud bychom se dívali do budoucnosti pesimisticky, mohli bychom začít pochybovat o smyslu našeho snažení, a to by nám určitě nepomohlo při řešení pracovních problémů, se kterými se každý z nás potýkáme.
Domnívám se, že počty závodišť, dostihů, objemy dotací, počty majitelů a koní se budou odvíjet od celkové ekonomické situace v zemi, protože tzv. vše souvisí se vším. Rozhodně ale dostihům neprospívá řešení interních problémů mediální cestou, které v konečné fázi může odradit potenciální sponzory a ohrozit tak český turf. Problémy je třeba řešit konstruktivně na půdě Jockey Clubu ČR. Při poohlédnutí do nedávné minulosti to nebyli tzv. ochránci zvířat, kteří by chtěli poškodit dostihy, ale někteří koňaři, kteří tzv. otevřenými dopisy chtěli odradit významné sponzory. Myslím, že by všem mělo jít především o český turf a ne o zviditelnění sebe samého bez domýšlení důsledků takového počínání dle starého českého přísloví – ať prší na moje brambory a sousedovo seno.

Ing. Václav Luka, tehdejší prezident Jockey Clubu ČR

Vzhledem k mnoha závažným okolnostem, které výrazně ovlivňují český turf, a nejen český turf, si ani při nejlepší vůli nedovolím prognostikovat relativně dlouhodobou budoucnost našeho světa dostihů. Doufám jen, že nedojde k žádným zásadním negativním zvratům, ale zároveň nevěřím v nějaké extrémní posuny od současného stabilizovaného trendu.





RNDr. Jan Schulmann, tehdejší předseda Rovinové komise Jockey Clubu, majitel stáje Maneko


schulmann jan1. Já vidím dva problémy, které  spolu částečně souvisí. Přežitý systém řízení, který neodpovídá průmyslovému odvětví, ve kterém majitelé protočí ročně jen v provozních nákladech nějakých 200 mil. Kč a nezdravý způsob financování. Příjem ze sázek je malý, klíčový je sponzoring a především platby majitelů za přihlášky a OSK, které často pokrývají většinu vyplacených dotací.  To první by bylo relativně snazší napravit, ale než dojde ke skutečné krizi, těžko se najde vůle k řešení. Financování prostřednictvím sázkového obratu a přenosových práv je horší oříšek. Potíže má prakticky celá Evropa, zatím s výjimkou Francie a Turecka, ale i USA. Ovšem u nás jsme bohužel ve stádiu, kdy pro pořadatele jsou bezvadné plné boxy ve IV. handicapu zatímco pět slušných koní ve II. či I. kategorii je katastrofa, protože si to ti majitelé sami nezaplatili.  Šetří se často na nevhodných  místech, viz prakticky zcela nepřipravená a nezpůsobilá dráha 10.7.v Mostě, mimochodem nebezpečná pro zdraví koní majitelů, kteří si to divadlo v rozhodující míře spolufinancují, zatímco sponzorské peníze látají díry v nejrůznějších položkách rozpočtu pořadatelů. Za tohoto stavu bych považoval za úspěch udržení dnešního rozsahu provozu.

2. Nedostatek peněz v našem turfu logicky vede k hledání příležitosti pro lepší koně v zahraniční, jejich počet vzroste zejména u rovinových  koní, ale z celoevropského hlediska to bude i nadále okrajová záležitost. Ostatně představa, že je možné ušetřit něco na tréninkových nákladech v našich běžných podmínkách a standardně běhat dostihy o 1000km jinde, mi připadá nereálná. Spíš se kůň, který něco ukáže, přesune do zahraničního tréninku. Má to i druhou stranu mince. Ty zahraniční starty ubírají již dnes a budou ještě více ubírat startující v lepších domácích dostizích a když například slyším reakci pořadatele na relativně malá pole v Letní ceně klisen a Lázeňské míli, obávám se, že z už tak děravého systému těch důležitějších domácích dostihů může být brzy okleštěné torzo.

3. Za vlajkovou loď našeho chovu pokládám Hřebčín Napajedla a podívám-li se na sestavu jejich plemeníků v posledních třech letech, pak nevidím v tomto směru důvod k optimismu. 

Jan Vedral, tehdejší akcionář chuchelského závodiště, majitel stáje Conseq

vedral jan1. Za předpokladu, že se svět kolem nás nedostane do skutečné dlouhotrvající krize, jejíž projevem by byly hlubší sociální nepokoje nebo války, což nelze vyloučit, ale není to můj základní scénář, vidím budoucnost českého dostihového průmyslu celkem optimisticky.
Náš dostihový provoz prošel totiž v devadesátých letech a na začátku tisíciletí zátěžovými testy (divoká privatizace, vyschl příliv státních peněz i "lehkých" privátních peněz od majitelů, sponzorů, sázkařů, kteří je rychle nabyli a v turfu je poměrně lehkomyslně pouštěli), v kterých vcelku obstál a v posledních řekněme pěti - šesti letech se stabilizoval (s výjimkou domácího chovu) na poměrně zdravém základě.
Máme velká i malá závodiště, která jsou ve většině případů majetkově stabilizovaná. Rovněž jejich provozní financování je většinou relativně stabilní a nezávisí na jednom zdroji. Navíc v mnoha případech na mnoha závodištích došlo v posledních letech i k nezbytným investicím do infrastruktury (dráha, překážky, bariéry, startovací box, závlahy, zázemí). Je sice možné, že některé z malých závodišť zanikne, a že některé z velkých závodišť sníží počet dostihových dnů, ale na druhé straně ostatní závodiště pravděpodobně zase provoz rozšíří. Takže mám-li věštit co se stane v průběhu příštích deseti let, tak bych se přiklonil k mírnému nárůstu počtu dostihů v rozsahu 10 až 20% a k nárůstu průměrné dotace dostihu, který bude o pár procent vyšší než inflace.
Rovněž současná majitelská struktura mi připadá vcelku zdravá. Jsou zde velcí majitelé, střední majitelé i majitelé jednoho či dvou koní. Naprostá většina z nich si uvědomuje, že vlastnictví dostihového koně je velmi luxusní hobby a že si na jeho provozování musí vydělat někde jinde. Navíc žádný majitelský subjekt nemá dominantní postavení, které by mohl zneužívat a tím by to ostatním znechutil. Mimochodem myslím si, že právě férovost a rovné zacházení se všemi majiteli (což není ve všech zemích a všech sportech samozřejmostí), je nutnou podmínkou pro další rozvoj, protože v opačném případě to majitele přestane bavit. Rovněž pokud jde o počet majitelů a počet koní v tréninku očekávám v příštích deseti letech mírný růst.

2. V otázce relativního významu v ČR trénovaných koní v evropském turfu za 10 let jsem ještě o něco optimističtější. Hlavním důvodem je konvergence mezi českou a nejvyspělejšími evropskými ekonomikami, kdy předpokládám (pakliže to naši politici nezkazí více než jejich zahraniční kolegové), že ruku v ruce s pokračováním trendu snižování rozdílu mezi příjmy našich občanů a občanů "západních zemích" (čemuž pomůže i posilování koruny vůči Euru) budou i naši majitelé kupovat čím dál tím kvalitnější plnokrevníky a zajišťovat jim lepší podmínky pro trénink. Častější interakce našich trenérů, jezdců, stájového personálu s kolegy z dostihově vyspělých zemí navíc povede ke zkvalitnění přípravy koní. Na druhou stranu zůstávám na zemi a je mi jasné, že i když budeme mít mnohonásobně více vítězů a umístěných koní v black type dostizích než máme nyní, přesto zůstaneme i za deset let dostihovým trpaslíkem.

3. Věštba budoucnosti domácího chovu se mi zdá ze všech daných otázek nejobtížnější. Pokud jde o uplatnění koní domácího chovu a jejich podíl na provozu i úspěšnosti, domnívám se, že někdy v průběhu příštích deseti letech dosáhne domácí chov dna a začne postupně stoupat. Bude-li to za dva roky či šest let a jak hluboko ono dno bude, si ovšem netroufnu říci. Možná už se na něm již nacházíme. K obratu nepříznivého trendu ovšem dle mého názoru dojde spíše díky produktům owner-breederů než komerčních chovatelů. Obávám se, že současná situace komerčních chovatelů, kdy dotují vlastní chov z peněz získaných komerčním odchovem, se k lepšímu přiliš nezmění. Na druhé straně je možné, že některý z owner-breeder chovů se v průběhu příští dekády rozroste natolik, že bude produkovat i prodejné odchovance pro trh. Že by se ovšem chov plnokrevníka stal v příštích deseti letech pro někoho v Čechách výdělečným byznysem nepředpokládám.









    Valid XHTML and CSS ©2013 Fitmin | code hofmanovi.net

Real time web analytics, Heat map tracking