Když v létě roku 1973 vyrazil tehdejší ředitel napajedelského hřebčína František Lerche do Irska , aby pro náš největší chov vybral nového plemeníka, bylo mu nabídnuto několik hřebců. Výběr nakonec padl na vítěze Washington D.C. International Behistouna a můžeme jen spekulovat, jakou roli v něm tehdy hrál fakt, že při svém nejslavnějším vítězství dokázal porazit glorifikovaného sovětského Anilina. Jedním z těch hřebců, kteří Lercheovým sítem neprošli, byl hnědák Brave Invader.

Sedmdesátá léta nebyla v československém chovu anglického plnokrevníka zrovna idylickým obdobím. Zatímco ještě v 50. letech patřil dokázal náš chov držet krok s ostatními chovy tehdejších socialistických zemí a jeho odchovanci sbírali vítězství na Mezinárodních mítincích, léta “vaření z vody”, kdy bylo do Československa importováno minimum hřebců z dostihově rozvinutých zemí a chov byl postaven na domácích šampiónech, si v 70. letech začala vybírat svou krutou daň. Československý chov tehdy těžil především z Masise, jehož postavení vylepšovaly i importy klisen z Francie, určených speciálně pro něj, což už ale v konkurenci polských, sovětských a postupně i východoněmeckých a maďarských koní přestávalo stačit. V ostrém kontrastu s tím byly úspěchy sovětských a polských koní, kterým se dařilo nejen v konkurenci socialistických zemí, ale byli schopni se prosadit i v západní Evropě.

Kupte dobrého hřebce, ten vše vyřeší

Potřeba oživit domácí chov vedla počátkem 70. let k rozhodnutí uvolnit devizy a zakoupit pro náš chov plemeníka, jehož kvality by měly zaručit zvýšení konkurenceschopnosti našich plnokrevníků v mezinárodním měřítku. Dnes už víme, že šlo o úkol takřka nesplnitelný, protože neuspokojivé výsledky našich koní měly celou řadu příčin, které nemohl vyřešit nákup jediného hřebce, a to ani kdyby se jednalo o Northern Dancera. Přesto potřeba oživit krev byla nezpochybnitelná, jen se významu nákupu jediného hřebce připisoval větší vliv, než jaký reálně mohl mít.

Nebylo to jen proto, že toho v československém turfu v porovnání s již zmiňovaným Polskem či Sovětským svazem tehdy “haprovalo” mnohem víc, než jen samotný chov. Každé mateřské stádo má svou strukturu, která ani u nás navzdory mohutnému vlivu Masisovy krve rozhodně nebyla jednolitá, a tak jediný plemeník těžko mohl krevně, distančně i exteriérově dobře navázat na podstatnou část stáda. To se nakonec ukázalo i u zakoupeného Behistouna, jemuž kolovala v žilách krev, která u nás do té doby téměř nebyla a jejíž návaznost na tehdejší stádo byla více než diskutabilní.

Zpětně hodnotit, jak úspěšný Lerche při výběru byl, je složité. Behistoun bezpochyby v našem chovu uspěl, získal řadu titulů šampióna plemeníků, později i šampióna mateřských otců a zanechal po sobě dlouhou řadu hvězd. Nicméně ve své době nemusel čelit skoro žádné srovnatelné konkurenci a protože dorazil s gloriolou “světového šampióna”, kterou z něj při tehdejších omezených znalostech světového turfu udělalo vítězství v “dostihu jen pro zvané” Washington D.C. International, dostal i mimořádnou příležitost.   

Plemeník excelentní krve

Jak jsme ale již v úvodu uvedli, Behistoun nebyl jediným plemeníkem, který byl tehdy československé delegaci vedené Františkem Lerchem nabídnut. Jedním z těch, kteří byli odmítnuti, byl i Brave Invader.

V porovnání s Behistounem to byl zcela odlišný typ plemeníka. Zatímco Behistoun disponoval skvělou třídou, zatímco jeho rodokmen měl řadu slabin, u Brave Invadera to bylo zcela obráceně. Pro zranění levého spěnkového kloubu nikdy neběhal, za to jeho rodokmen byl esencí toho nejlepšího, co světový chov nabízel. A také důmyslným odkazem nejslavnějšího chovatele historie Federica Tesia. Otcem Invadera byl totiž Ribot, v 16 startech neporažený nejslavnější dostihový kůň z Tesiova chovu, zatímco matka Lynchris byla vnučkou nejlepšího plemeníka z Tesiova chovu Nearca, 3x3 prochovaná na Nearcovu matku Nogaru. Lynchris (Sayajirao) navíc ukázala skvělou třídu, když už jako dvouletá vyhrála Beresford Stakes a o rok později vyhrála nejen Irish Oaks, ale také Irish St. Leger a Yorkshire Oaks, což jsou dnes dostihy Gr.1 kategorie.



“Hřebec neběhal, byl přerostlý, páskové míry 182 cm, a proto byl odmítnut, i když jeho cena byla výhodná,” vysvětlovat před 46 lety Lerche důvody, proč nebyl Brave Invader vybrán a byl zakoupen Behistoun. V době, kdy Lerche hřebce vybíral, už měli oba za sebou několik sezón v chovu. Behistoun zahájil chovnou kariéru v roce 1969, Brave Invader o rok později. Když však Lerche do Irska přicestoval, byli oba ve stádiu “na prodej”. Brave Invader měl za sebou 4 sezóny na dnes již neexistujícím irském Glebelands Stud a tehdejší majitel byl svolen k prodeji. Došlo k němu ale až o rok později a hřebce koupil irský hřebčín Boardsmill Stud, který je zařadil jako “dual purpose”, plemeníka pro rovinový i překážkový chov.

“To je nesmírně zajímavé, vůbec jsme netušili, že hřebec mohl odejít do Československa,” komentoval John Flood, současný šéf hřebčína, informaci o zájmu československých chovatelů o jeho dřívějšího hřebce. “Byl to velký kůň s velmi dobrou povahou. V našem hřebčíně stál od roku 1975 až do roku 1981, kdy uhynul,” vzpomínal Flood, překvapený i potěšený z toho, že si na jeho hřebce vzpomněl někdo kdesi v centru Evropy.

Nutno dodat, že o Brave Invaderovy služby byl v novém působišti nemalý zájem. Ač tehdy počty klisen připuštěných jedním plemeníkem byly podstatně nižší než dnes, Brave Invader ve své první sezóně 70 klisen. “To byl maximální počet klisen, které jsme jím chtěli připustit a plný byl i ve všech následujících sezonách,” dodává Flood.

V překážkovém chovu si vedl velmi dobře a dal i několik blacktype vítězů jako byli Plundering, Aherlow, Music Be Magic, Erin’s Invader či Don’t Forget. V roce 1995 dokonce dorazil jeho vnuk Kambalda Rambler i na Velkou pardubickou, s Richardem Crosbym v sedle ale dostih, který tehdy ovládl irský It’s A Snip, nedokončil.

Brave Invaderův vnuk ve službách mocného JZD

Mohlo by se zdát, že tím “česká” část příběhu Brave Invadera končí, ale není tomu tam. Ač Lercheho rozhodnutím možná Brave Invader přišel o titul šampióna plemeníků v Československu, zprostředkovaně přece jen jeden titul šampióna v Československu získal.

Druhý příběh spojený s Brave Invaderem a naším turfem se začal psát ještě před Lercheho cestou do Irska. Když hřebec začal v roce 1970 svou chovnou kariéru na Glebelands Stud, byla jednou z jeho prvních partnerek klisna Elegant Beauty (Stephen Paul). Na dráze nic neukázala (3 starty bez místa) a ani v chovu si nevedla o mnoho lépe. Ze spojení s Brave Invaderem se narodila hnědka Julie’s Gi-Gi, která, alespoň co se týká dostihové kariéry, kráčela ve stopách své matky a v žádném ze šesti startů se neumístila. Přesto dostala šanci v chovu, v němž dala několik vítězů. Ten pro nás nejzajímavější se jí narodil v roce 1982 jako osmý potomek a ve dvou letech ze 6 startů vytěžil jedno vítězství v maiden, dvakrát doběhl třetí a jednou se pokusil i o úspěch v blacktype dostihu v Gr.3 Ardenode Stud Leopardstown Stakes, v němž doběhl čtvrtý. Jmenoval se Black Pot.


Black Pot na snímku Jany Filipské

Tmavý hnědák Black Pot byl synem nestartovavšího Northern Guesta, pravého bratra šampionů Try My Besta a El Gran Senora a především syna Northern Dancera. Northern Dancerův věhlas v 80. letech dorazil i do Československa, kde v té době žádný zástupce jeho linie nestál. I to zřejmě bylo jedním z hlavních důvodů, proč o Black Pota projevilo zájem tehdy mocné JZD Slušovice, jehož chov tehdy početně konkuroval dokonce i Napajedlům a mateřské stádo čítalo až 100 klisen. Black Pota zakoupilo po skončení jeho úvodní sezóny a přivezlo do Československa. Byl v té době prvním plemeníkem Northern Dancerovy linie u nás (o rok později začali připouštět Chiavari a Rookery Hill), nicméně licentační komise tehdy tříletému hřebci neudělila plnou licenci a Black Pot mohl ve své první sezóně v roce 1985 připouštět pouze klisny svého majitele.

První ročník tudíž nebyl až tak početný a ve dvou letech mu vyběhlo 8 potomků. Jeho výsledky ale byly úchvatné. Šest jeho dvouletků zvítězilo, dva z nich - neporažený vítěz Ceny Masise Cheiron a vítěz Gerschova memoriálu Derick - uspěli v jedničkových dostizích a položili základ k Black Potovu titulu šampióna otců dvouletých, který získal s úctyhodným náskokem. Jen pro srovnání - jeho 8 potomků vydělalo přes 300 tisíc Kčs, zatímco 11 potomků tehdejší napajedelské jedničky Amyndase  získalo jen polovinu této sumy.

Byl to první, ale zároveň i poslední Black Potův šampionský titul. Jeho první dvouletí o rok později skvělou výkonnost nepotvrdili a pak přišel listopad a s ním postupný rozpad družstva, který výrazně ovlivnil další kroky Black Potových potomků i hřebce samotného. Šampionský titul mu ale už nikdo nevezme. Byl nejen prvním velkým úspěchem plemeníka z Northern Dancerovy linie v našem chovu, ale i vzpomínkou na hřebce, před nímž dal napajedelský ředitel Lerche přednost Behistounovi.

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další