Ten příběh je starý 60 let, mnozí jeho aktéři už jsou na pravdě boží, fascinuje však dodnes. Nyní možná i o to víc, že patří do doby studené války a železné opony, doby, kterou jsme mysleli, že máme za sebou a jež se nyní pomalu navrací. Je to příběh výjimečného koně, narozeného v tehdejším Sovětském svazu, který se neztratil ani v nejprestižnějších dostizích toho, čemu jsme tenkrát říkali "Západ", a který si dokonce vyšlapal cestičku do amerického chovu  

Každý jen trochu znalý turfman zná příběh Anilina, nejslavnějšího koně sovětské historie. Plnokrevníka, který dokázal porážet špičkové koně na Západě a uspěl i v samotných Spojených státek. Koně, který třikrát vyhrál Velkou cenu Evropy v západním Německu, doběhl pátý v největším evropském dostihu Prix de l’Arc de Triomphe a nechybělo mnoho, aby vyhrál prestižní americký Washington D.C. International, dostih na pozvání, ve kterém podlehl jen pozdějšímu napajedelskému plemeníkovi Behistounovi. Zdaleka ne každý však tuší, že v době, kdy se Anilinovi byl pouhý rok, už americké obecenstvo a především jednu tamní milionářku uchvátil jiný kůň sovětské provenience. Jmenoval se Zaběg.

Z chovu slavného Voschodu

Stejně jako Anilin i Zaběg spatřil světlo světa v nejslavnějším sovětském hřebčíně ve Voschodu, a i jeho kariéru formovalo spojení s legendárním Nikolajem Nasibovem, v té době šampiónem sovětských žokejů a později trenérem, který stál za většinou mezinárodních úspěchů dostihové “sborné”. Zaběg se narodil v roce 1957 z klisny tamního chovu jménem Zerkalnaja po maďarském rodákovi Baltic Baron. Jeho otec, který byl stejně jako náš Masis vnukem anglického Caissota, vítěze Prince of Wales’s Stakes a posléze pětinásobného šampióna maďarských plemeníků, sice na dráze nebyl žádnou velkou hvězdou, ale v sovětském chovu přímo exceloval. Lví podíl na tom měl právě Zaběg.

Tomu se dařilo už od prvních krůčků. Na moskevské dráze vyhrál takřka vše, co se vyhrát dalo včetně Derby a další kroky byly jasné - Mezinárodní mítink socialistických zemí. Toto každoroční měření sil nejlepších plnokrevníků zemí východního bloku hostila v roce 1960 Varšava a Zaběg na něm ukázal, že vládne nejen sovětskému turfu. S žokejem Borovojem vyhrál oba nejvýznamnější dostihy mítinku Cenu Moskvy na 2400 metrů i o 400 metrů delší Pohár národů, v nichž daleko za ním skončili naši klasičtí vítězové Cejlon a Jasmín. Ukázal, že východní Evropa už je mu malá.

Washington D.C. International

V hledáčku sovětských dostihových lodivodů, hledajících další možnosti uplatnění jeho talentu, uvízl dostih, z něhož chtělo závodiště Laurel Park ve Washingtonu udělat jednu z největších zkoušek na světě - Washington D.C. International. Dostih na pozvání, u něhož pořadatelé hradili účastníkům cestovní náklady, a jehož se Sověti poprvé zúčastnili v roce 1958 s tehdy šestým Garnirem, se po nedlouhém rozhodování stal Zaběgovou vstupenkou do nejvyšší ligy.

Už první start v tehdy velmi populárním dostihu dopadl skvěle, když v roce 1960 po nepříznivém průběhu doběhl sovětský zástupce na třetím místě. Nasibovem vedený Zaběg tehdy doplatil na nerovnou jízdu jednoho ze soupeřů, třetí místo za obhájcem vítězství Bald Eagle a vítězem Man O’ War Stakes valachem Harmonizing však rozhodně nebylo neúspěchem. Sovětská delegace chtěla po dostihu podat protest, ale Nasibov doplatil na neznalost tamního Dostihového řádu a trenér Jevgenij Gottlieb se společně s tlumočníkem nedokázali protlačit početným diváckým davem včas do místnosti stewardů, aby protest podali. Rozhodně to však sovětskou ekipu neodradilo od toho, aby se Zaběgem dál zkoušela v Laurel Parku uspět. 


Washington D.C. International 1961, v němž Zaběg obsadil čtvrté místo

Zaběg pak v následujících dvou ročnících obsadil čtvrté místo a pomalu se stával nedílnou součástí dostihu. A také mimořádnou atrakcí. Ač dostihy na území Sovětského svazu měly ještě za dob carského Ruska poměrně čilé kontakty i s americkým turfem a v Moskvě jezdila v předrevolučních dobách na pozvání tehdejších bohatých majitelů i řada špičkových amerických žokejů, sovětský turf byl pro Američany zahalen rouškou tajemství. Díky Zaběgovi a nemalé publicitě, kterou mu tamní novináři věnovali, se onu roušku podařilo alespoň trochu poodhalit. Američtí novináři to však neměli jednoduché, sovětská ekipa se s nimi téměř nebavila, a tak si mnohdy museli vystačit se spekulacemi. Nutno jim však přiznat, že hned záhy odhalili nemalý talent, který se skrýval v Zaběgově jezdci Nikolaji Nasibovovi “Nasibov je víc než jen nejlepší žokej své země, je to výjimečný žokej po všech stránkách,” psal tehdy dostihový deník Daily Racing Form, který oceňoval nejen Nasibovovy schopnosti briskně reagovat na problémy na startu či v průběhu dostihu, ale i mistrný odhad tempa. “Nenechá se zaskočit ničím, ani taktikou našich hvězd Johnnyho Longdena a Eddieho Arcara,” hodnotil tehdy sovětského žokeje.

Sovětské přítomnosti v Laurel Parku se ale nevěnoval jen dostihový tisk. Všiml si jí i mocný New York Times, který sice v trochu jiném duchu, přesto ve schopnosti koně z Východu, jak o něm občas referovali, věřil. “Rusové neberou nět jako odpověď. Jestli vydrží vodka, kaviár zůstane čerstvý a žaludeční bolesti přejdou, mohl by Sovětský svaz vyhrát své první Washington D.C. International,” přesvědčoval mocný list své čtenáře.

Milionářka se zalíbením v Zaběgovi

Zatímco prostý lid si ze sovětského koně mnohdy utahoval, Liz Tippettová, někdejší známá jezdkyně, později mj. majitelka třetího z Kentucky Derby Stepenfetchita či vítěze Belmont Futurity Stakes Singing Wooda, jeho pokusy sledovala s nadšením. Čtyřikrát provdaná Liz, která na jednom ze svatební darů farmě Llangollen na Floridě začala sama chovat anglické plnokrevníky, patřila k nejbarvitějším postavám tehdejšího amerického turfu. Mnozí ji považovali hlavně za celebritu, které dostihy slouží k tomu aby snáze upoutala pozornost tamní společenské smetánky, její zájem o sovětské koně byl opravdový a skutečný. Natolik skutečný, že zatoužila nějakého koně ze země největšího politického nepřítele své rodné vlasti získat. Nejen že opakovaně na své farmě hostila sovětské činitele, v létě 1962 se dokonce sama do Sovětského svazu vypravila, aby zjistila, jací koně jsou tam k mání a zda by nějakého nemohla přivézt domů. Nutno dodat, že neuspěla. Do cesty se jí postavily administrativní překážky, od snu vlastnit koně zpoza železné opony ale neustoupila. Jen na jeho splnění musela pár měsíců počkat.

Dočkala se 16. listopadu 1962, týden poté, co Zaběg znovu zabodoval ve Washington D.C. International a právě Zaběg byl tím koněm, který trochu výstřední majitelce sen vyplnil. Pokud si představujete, že jej získala jednoduchou obchodní dohodou stvrzenou podpisem prodávajícího a kupujícího, možná budete překvapeni. Onen památný den navštívila sovětskou ambasádu ve Washingtonu, kde se proti ní a jejímu manželovi Cloycemu posadila sovětská dvojice - vedoucí delegace Peter Parišev a žokej Nikolaj Nasibov. Smlouva, o níž společně se snímkem všech zúčastněných informoval následující den New York Times, obsahovala dohodu, podle které Sověti výměnou za Zaběga dostali tři koně z chovu Tippetových - tříletého Purple Perila a dva ročky - jednoho hřebce a jednu klisnu.

Do chovu přes Irsko

Tippettová chtěla Zaběga pro svůj chov, nicméně už New York Times ve zmíněném článku citoval americký Jockey Club, že se získáním licence pro plnokrevný chov to nebude mít Zaběg snadné. “Hřebec může v USA běhat díky povolení, které bylo vydáno v roce 1959 a následně obnovováno specielně kvůli Washington D.C. International. Velmi ale pochybuji, že mu bude povoleno působit v chovu. Podle pravidel musí být plemeníci uvedeni v Plemenné knize a to Zaběg není,” citoval New York Times mluvčího Jockey Clubu. Kámen úrazu byl v tom, že sovětská plemenná kniha tehdy ještě neměla mezinárodní uznání, což nakonec v 90. letech pociťovali i někteří majitelé koní ruského původu u nás.

Zaběg přesto do chovu odešel, nikoliv však v USA, ale v irské pobočce chovu Tippettových v Melitta Lodge. Ani tam a později ani na Floridě, když o pět let později vrátil do USA poté, co se Tippettové podařilo dohodnout s Jockey Clubem a Zaběg mohl v Americe připouštět, se mu prorazit nepodařilo.

Z Floridy přes Voschod do Slušovic

Příběh sovětské hvězdy tak neměl chovatelský happy end a upřímně řečeno, ani ho mít nemohl. Tehdejší sovětské úspěchy byly více než kvalitní krví, kterou od světa izolovaný sovětský chov 40 let po bolševické revoluci disponovat nemohl, dány především systematickou a velice tvrdou tréninkovou přípravou.

Už v době výměny americký list psal, že z ní více vytěžil Sovětský svaz a dnes to můžeme plně potvrdit. Nasrullahův vnuk Purple Peril byl jedním z prvních zástupců Nasrullahovy krve ve východním bloku a v sovětském chovu udělal kus práce. Pamětníci si možná vzpomenou na jednoho z jeho nejlepších potomků, sovětského šampióna Boprita, který v roce 1981 běhal v Praze při Mezinárodním mítinku a velmi lehce opanoval Cenu Varšavy, která byla jakýmsi střetnutím vítězů Derby všech východoevropských socialistických zemí zemí. Náš Derby vítěz Nelson na něj v cíli ztrácel 14 délek…


Purple Peril se stal úspěšným plemeníkem v sovětském chovu

A jak dopadli oba ročci? Hřebec po Nashville z Free Endeavour, pojmenovaný Nalchik, si také našel cestu do sovětského chovu, ale dařilo se mu méně než Purple Perilovi, nicméně i dnes ještě občas jeho jméno najdeme někde v hloubi rodokmenů koní ruského chovu. Z našeho pohledu podstatně zajímavější je klisna po Feat z Can Can Fille, příhodně pojmenovaná Florida. Její vnučka Fezana se totiž na konci 70. let minulého století dostala k nám a ač její dostihová kariéra nebyla nijak výrazná,v roce 1981 ji do chovu zařadilo tehdy mocné JZD Slušovice. Hvězdou se nestala ani v chovu, její syn Fleret však patřil k předním koním ročníku, umístil se v několika jedničkových dostizích a byl schopen vyhrávat jak v rovinových dostizích, tak i v dostizích přes proutěné překážky a ve steeplechase. Svůj poslední a zároveň vítězný start absolvoval v srpnu 1992 a jen málokdo z tehdejších návštěvníků slušovického závodiště tušil, že sledují koně, který by se nikdy nenarodil nebýt zalíbení excentrické americké milionářky v jednoho plnokrevníka ze Sovětského svazu o tři desítky let dříve.

Miloslav Vlček

• Předchozí
• Další