jamagata1Pardubický veterinář František Bartosch je výraznou postavou historie našeho dostihového sportu. Zanícený chovatel koní ve svém skromném chovu přivedl na svět například vynikající klisnu Blitzmadel a především hřebce Jamagatu, kterého dovedl v roce 1912 k vítězství ve Velké pardubické a na jaře roku následujícího s ním vyrazil do Liverpoolu, aby se Jamagata jako první v Čechách trénovaný kůň postavil na start Velké národní. 


Své dojmy z účasti v nejslavnější steeplechase na světě barvitě a vtipně popsal pro časopis TURF v roce 1929, v lednu 1930 jej přetiskl i časopis "Dostihový a jezdecký sport", z něhož Vám jej přinášíme. Takže konec úvodu, dejme slovu podplukovníku Bartoschovi.

Rozhodnutí.

    Po hravém vítězství svého malého Jamagaty ve Velké pardubické r. 1912 v rekordním čase 11.39 4/10 (nadto ještě s přívažkem 4 1/2 kg = 69 1/2 kg!) proti 9 velmi vážným soupeřùm, mezi nimiž byl favorit Zeppelin, považovaný v Rusku a Polsku za nepřemožitelného, pod svým majitelem rytířem Dachovskim, nesly se moje touhy k nejblíže vyššímu cíli a rozhodl jsem se odvážiti k Velké liverpoolské a přihlásil jsem pro tento dostih svého hřebce.
    Původně měl jsem v úmyslu popřáti Jamagatovi do začátku ledna 1913 oddechu, jelikož měl za sebou velmi namáhavý rok, a zvykati jej pak aspoň po dobu 6 týdnů skokům liverpoolským a uzpůsobiti jej na místě samém pro závod.
    Tento úmysl zvrátilo překvapující přeložení k 2. sborovému velitelství do Vídně v hodnosti zvěrolékařského referenta, jelikož nová služba nedovolovala delší nepřítomnosti.
    Nabídka zpravodaje listu "Deutscher Sport" Mr. Beckera, žijícího v Londýně, že mi pomůže radou i skutkem, přišla mi tudíž velmi vhod, abych takto mohl svůj pobyt v Anglii zkrátiti. Přijal jsem jeho nabídku a požádal jej, aby mi zaslal přesný plán liverpoolské závodní dráhy a jejích překážek.
   Plán došel a z něho jsem s úžasem seznal, že překážky jsou skoro vesměs ploty zvýší 160 cm, tedy pro mého hřebce hříčkou; měl jsem proto za to, že stačí, vydám-li se asi 14 dní před dostihem na cestu.

Cesta.

    Díky mému novému postavení odbyly se všechny nutné kroky, jako obstarání pasů, povolení vývozu, vyžádání vagonu k dopravě rychlíkem atd. hladce, a tak jsme dne 21. března večer odjeli z vídeňského západního nádraží. Až na hranice Francie jeli jsme rychlíkem. V Avrincourtu delší zastávka s výměnou vagonů, pak osobním vlakem do Paříže, takže jsme teprve v neděli 23. března v noci přibyli na Gare du Nord.
    V pondělí před odjezdem pohřešoval jsem svého hlídače koně. Ve smrtelných úzkostech pátral jsem po něm všudy, našel jej konečně spícího v jedné taverně a vyplatil jej. V 1 hodinu v poledne jsme z téhož nádraží odjeli. V 10 hodin večer přibyli jsme do Boulogne. Tam pro nepřítomnost pohraničního zvěrolékaře dlouhá zastávka.
    Přestup hranic zabírá bohužel při všech cestách do ciziny pro zvěrolékařskou prohlídku velmi mnoho času. Tato prohlídka je u koní dostihových, kteří jsou beztoho stále pod zvěrolékařskou kontrolou a jsou opatřeni legitimací, naprosto zbytečnou.
    V úterý 11.45 byl Jamagata v kleci jeřábem vyzdvižen a naloděn. Naplněn nevolí nad touto cestou vzduchem, potřásal na palubě ještì dlouho hněvivě hlavou a teprve zjev širého moře přivedl jej na jiné myšlenky. Brzy však byl celou cestou unuděn a ulehl zcela klidně ke gaudiu cestujících. Nebral celkem věc vůbec tragicky, žral po celou cestu dobře a ulehl po každém jídle ke spaní.
    Svrchu vylíčená trať jest prý podle informací vyžádaných u cestovní kanceláře nejkratší. Doporučoval bych však spíše rutu, již vylíčím při zpáteční cestě.
    Ve Folkestone šli jsme všichni, tedy také Jamagata z lodi pěšky a po delší procházce dorazili jsme do boxu objednaného Mr. Beckerem, resp. do hotelu. Příštího dne pokračovala cesta na Londýn předměstím Whitechapel, jehož se můj rozechvělý hlídač nemohl již dočkati - miloval totiž anglické kriminální romány a sliboval si Bůh ví co - a jež pak odbyl jako "fádní", a pak zelenými rovinami neobyčejné krásy k Liverpoolu. Dorazivše dne 26. března večer do Aintree (Liverpool) opustili jsme ihned bez jakékoli prohlídky a výplaty nádraží, kde jsme byli obtěžováni falanxí nosičů a žebráků žádajících zpropitné.
    Po pětidenní cestě nabyli jsme konečně klidu. Jamagata dostal velký vzdušný box na samém závodišti, průvodce nastěhoval se se svými romány do hezké světničky a já jsem se ubytoval v hotelu Sefton Arms vedle závodiště.

jamagata2
František Bartosch s Jamagatou v Pardubících. Foto archiv

První dojmy.

    Byl-li to snad příjemný pocit z ukončení dlouhé cesty, nebo nádherného zeleného území, jímž jsme projeli, nádherná závodní dráha, slaný mořský vzduch, všude zjevná spokojenost a zámožnost, byla-li to snad též spokojenost z toho, že cíl mé touhy "Liverpool" byl dosažen, to vše nedovedu vyjádřiti; byl jsem zkrátka šťastný a počítám dny strávené v Anglii - počítaje v to i pád, jejž později vylíčím - k nejkrásnějším svého života.
    Také Jamagata zdál se býti spokojený - měl k tomu také důvod - neboť seno a sláma byly prima a ovesná zrna takové velikosti a jakosti, jakých ani on ani já jsme dosud nespatřili.
    Příštího dne po velmi vydatné, zde obvyklé snídani informoval jsem se z haldy novin o svých soupeřích a jejich, jakož i svých vyhlídkách. Některé noviny zmiňovaly se též o Jamagatovi a jedny johannesburské, poukazujíce na dobrý čas v Pardubicích, povýšily jej na - favorita. Naplněn nadějí, pociťuje skoro v kapsách libry určené výhrou, chystal jsem se ke studiu závodní dráhy a jejích překážek.

Závodiště a překážky.

    Rozhlížeje se s tribun přehlédl jsem celé závodiště, jež jest veskrz obroubeno asi 3 m vysokou železnou mříží a představuje velkou nepravidelnou elipsu. Před tribunou je vodní příkop asi 5 m široký, podobný alagskému příkopu, před ním 90 cm vysoký kartáč, tedy žádná překážka, jež by mohla zkaziti náladu. Nyní odebral jsem se ke startu, jenž vpravo od tribun, a odtud k prvnímu skoku (resp. 17. při druhém kole).
    Přibližuje se, spatřil jsem asi 150 cm vysoký plot, jenž se zdál zcela nevinným. Při bližší prohlídce shledal jsem však, že anglická překážka jest jinak uzpůsobena než překážka u nás obvyklá. Živý plot z trní, jenž jest ve výši asi 145 cm ořezán. Ořezané kmeny ztlouští ramene nebo stehna, tedy zeď, přes níž nelze sklouznouti, kromě asi 10 cm vysokého kartáče na ní - tedy pro naše na povolování překážky zvyklé koně - past.
    Pohřížen v pohled na "trnitou zeď", spatřil jsem vidinově svého divokého útočníka Jamagatu, jenž nebral žádné překážky vážně, jak se řítí k této zdi, a viděl jsem několikrát se opakující salto mortale. Procitnuv z této vidiny, shledal jsem, že mých domnělých liber v kapse nesmírně ubylo.
    Nejbližší skoky vypadaly podobně s tím rozdílem, že vrchní šíře překážek činila místo 60 cm jako u první, 1 m. Mimo to byl před některými překážkami při jinak stejné soustavě kmen stromu a příkop. Při 6. (resp. 22.) skoku Beechers Brook je 150 cm překážka z proutí, za kterou se nachází příkop a hlubší přistání. Překážka je podepřena pilotami (jako u Velké bratislavské). Skok 7. (23.) představuje trnitý plot, 150 cm vysoký, 1 m široký, skok 8. (24.) trnitý plot 145 cm vysoký, 1 m široký s příkopem, pak následuje skok 9. (25.) Valentins Brook, jenž se podobá Beechers Brooku, jest však stižen bezprostředně předcházejícím záhybem. Skok 10. (26.) opět trnitý plot 150 cm, před ním peň stromu, mezi tím příkop, s hlubším přistáním 180 cm. Je to skok velmi nesympatický, jenž také ve velký den uskutečnil vidinu, jež jsem měl při prvním vstupu na závodiště, jedině s tou zmìnou, že Jamagata naraziv koleny pouze padl, kdežto já jsem obstaral salto, a to s tak špatným výpočtem, že jsem přistál k zemi hlavou. Síla pádu byla tak velká, že se mi zdálo, jakoby se celá páteř byla do sebe vsunula. Po tomto pro mne později tak osudném skoku, dospěl jsem při své informační obchůzce ke skoku 12. (28.) plot z proutí, 13. (29.) trnitý plot, 14. (30.) trnitý plot 145 vysoký, 1 m široký, zároveň - po druhém kole - výběhová překážka, skok 15. plot z proutí 152 cm vysoký, 1 m široký, před ním příkop 183 cm, pak skok 16. vodní příkop (již popsán), odtud ke skoku 17. (1.) a znovu kolem dráhy až ke skoku 30., pak vběh a cíl.

Trening.

    Zmalomyslněv značně touto prohlídkou odebral jsem se k inspektoru závodní dráhy, abych se poptal po překážkách k nacvičení skoků. Nebylo takových překážek, byly mi však s největší ochotou zbudovány. Tato ohrada pro nácvik skoků byla asi 2 m široká; pohled na ni s jejími věrnými kopiemi původních skoků byl příšerný.
    Jamagata zvykl brzy skokům, přeskakoval hladce, avšak jeho nešťastná letora dala mu, jakmile se rozehřál, pokaždé zapomenouti, že na překážky nutno pohlížeti jako na zdi, a tak došlo ke svrchu popsané pohromě.

Velká liverpoolská.

    Velký den, obrovská návštěva, nepřehledné masy celých rodin táhly již dopoledne mimo můj hotel k závodišti. Divocí bookmakeři v jockeyských dresech dělali u vchodu k závodišti, vychvalujíce přednosti jednotlivých koní, pro obveselení obecenstva hloupé vtipy a prováděli rùzné dovedné kousky.
    Na závodišti samém shon a ruch, jakého na našich závodištích neznáme. Angličané, jinak klidní, byli živí, hluční, rozčilení, rozpustilí, pobíhali z místa na místo, zkrátka nebylo lze je poznati. Na gumových deskách stáli bookmakeři (stánků nebylo, proč nemohl jsem se dověděti), vykřikovali své odds a vyskakovali dle letory a možnosti. Zkrátka živý ruch, jenž se od našeho klidného dostihového provozu ostře lišil.
    Den byl zahájen dvěma malými dostihy. Jako třetí závod následoval "The Grand National". Byl sedlán výborný koňský materiál, avšak pro naše pojmy strašně těžký, hřmotný, hotoví "berani na boření zdí". Počet startujících byl 22. Jezdci jeli vesměs s delšími třmeny než u nás a při skoku nahnutí dozadu. Pace bylo hned spočátku vražedné, ježto každý se snažil dostati se přes první skoky dopředu, aby mu nepřekáželi nejistí skokani a koně bez jezdců. Nejvíce jezdcù stihla pohroma pádu u skoku 1. a 2., pak u Beechers a Valentins Brooku a u skoku 11. s hlubokým přistáním, jenž byl také mně osudný.

Výsledek závodu:
Covercoat 1. - hladce
Irish Mail 2. - s pádem u 30. skoku
Všichni ostatní účastníci spadli a nedojeli.

Covercoat
Vítězný Covercoat a trenér R. Gore. Foto Getty Images

Na loži.

    Nyní následovalo pro mne několik hrozných dní. Ze zamýšlené brzké jízdy nebylo nic. Byl jsem upoután na lože, nemoha se pohnouti. Všechny šíjové a hřbetní obratle zdály se býti zlámány. K tomu došly špatné zprávy o mých ostatních v Meraně závodících koních, z nichž tři zvítìzili a dva ochromili, a o mém průvodci, jenž chtìl svoje, četbou "Sherlock Holmes" získané zkušenosti nějak uskutečniti, přičemž vyhledával vhodnou společnost, zanedbávaje ovšem přirozeně mého Jamagatu. Zkrátka byl to příbìh o rmutu v číši radosti.
    Útěchou v této vzácné bídě byla mi pohodlná překrásná postel, různá vzácná jídla z ryb a živá účast sportem nadšeného obyvatelstva, jež mi živě připomínalo Pardubice. V domě střídali se stále návštěvníci, kteří se zajímali o můj zdravotní stav. Také od jednoho českého sdružení v Sheffieldu došel mi velmi milý dopis.
    Avšak i o obveselení bylo postaráno. Jednoho dne tázal se na chodbě někdo hlučně po "Pardubičanu", jak jsem byl nazýván. Vešel vzdálenější krajan z Haliče, polský dělník, jenž mi přinesl láhev whisky. Když jsem poděkoval a žádal, aby si dárek vzal zase s sebou, jelikož za dostihového roku bývám antialkoholikem a dobrý nápoj v pokoji mohl by mne snadno svésti k porušení mých zásad, byl zarmoucen a hlasoval pro zrušení zásad. Jeho zármutek proměnil se však ihned v jásot, jakmile jsem mu začal polským jazykem domlouvati. Celý blažený líčil mi svou životní dráhu, vyprávěl o svém anglickém manželství, jeho nejintimnějších intimitách a pil přitom, vybízeje mne neustále, abych si s ním ťukl na zdraví "malutskym kieliszeczekem vódky", místo vodou. Dalo mi mnoho práce, než jsem se ho taktně zbavil. Do dneška jsem zmíněnou láhev, jež byla již častěji plněna, avšak nyní pro osobní potřebu, uchoval.

Zpět.

    Po několikadenním lenošení jeli jsme všichni - hlídač narazil asi přece na nepravé a přišel modrý a zelenožlutý opět do pořádku - drahou Great Eastern Railway na Harwich - Hoock van Holand na Hanovery - Lipsko - Drážďany - Děčín do Vídně.
    Tak skončila expedice s velkými nadějemi podniknutá - fiaskem. Ačkoliv mi zraněná páteř - jejíž tuhost ulevila teprve při "ústupním přeskupení" po bitvě u Zámošči 1914 stálým obracením se dozadu, nejsou-li nám Kozáci v patách - připomíná za špatného počasí i dnes ještě Liverpool, přes to že do té doby uplynulo přes 17 roků, jsem přece jen rád, že jsem tam byl, a kdybych byl mladík, jel bych tam opět.

Bartosch
Podplk. vet.v.v.
Brněnské Ivanovice, 28.XI.1930









    Valid XHTML and CSS ©2013 Fitmin | code hofmanovi.net

Real time web analytics, Heat map tracking