Uplynulé dva víkendy jsme publikovali první dvě části vzpomínek dostihového publicisty Radovana Šimáčka na prvorepublikový turf. Dnes toto vyprávění, které v roce 1975 publikoval tehdy vycházející časopis TURF, uzavřeme třetí, závěrečnou částí. Příjemné čtení!

V předešlých kapitolách seriálu „ V Chuchli jindy a nyní“ jsme se zabývali především majiteli stájí a bookmakery jako nejtypičtějšími představiteli změn, ke kterým v Chuchli došlo proti předválečné době. Turf je ovšem oživen mnoha jinými postavami a k těm nyní obrátíme svou pozornost.

Snad bylo charakteristické pro předválečné poměry, že majitelé významnějších stájí byli většinou obklopeni, nebo se i sami obklopovali celou řadou stájových přívrženců, od pouhých sportovních přátel a fanoušků, až po různé stupně příživníků, kteří se snažili těžit pro sebe ze stájových tajemství a úspěchů.

V Karlových Varech například nikdy nechyběl při gratulacích vítěznému ownerovi důstojný, svátečně černě oděný, hladce vyholený muž s mohutným obočím a vzhledem pastora. Vřele tiskne ruku a blahopřeje k úspěchu. Pro zasvěceného není divu: je to totiž jeho zaměstnání. Vždyť potěšený majitel rád uštědří nějaké to spropitné, jen aby zvýšili svou popularitu.

Menežer

Naší zvláštní pozornosti si zasluhuje také postava managera neboli menežera. Nabízel jako odborník své služby majitelům stájí, kteří se málo vyznali v dostihovém sportu, rozmarech koní  a úkladech bookmakerů. Na rozdíl od trenéra menežer koně necvičí, ale je jakýmsi plánovačem, který určuje, pro který dostih má být kůň zvláště pečlivě připravován, má-li stát letounem či vytrvalcem, věnovat se dostihům rovinovým či překážkovým, má-li být využit už na jaře či šetřen pro podzimní sezónu, nebo má-li se dokonce zúčastnit zahraničního zájezdu. Tím vším dirigoval kariéru koní, ale i zaměření celé stáje. Pochopitelně radil i při nákupech, popřípadě prodejích koňařského materiálu a radil i při sázkách, na nichž bral účast. Svědomitý, sportovně působící menežer mohl skutečně konat užitečné poslání odborného poradce. Tak namnoze působí u některých stájí, pokud vím, dodnes. Ale před válkou všichni menežeři nebyli tak svědomití a mnohý z nich nelítostně kořistil z nezkušeného majitele. Kapitán Tejkal, který sám vykonával menežerské služby sportovně zaměřené stáji Ráječko, nazvané podle tréninkového centra u Brna, zesměšnil sám takové „také managery“:

I. část vzpomínek: V Chuchli jindy a nyní. Téměř půl století stará vzpomínka na prvorepublikový turf

„Je to povětšině elegantní muž. Nosí pravidelně monokl na šňůrce a nasazuje si jej tak ostentativně, aby si prohlédl poražené konkurenty „své stáje“. Je-li jeho svěřenec poražen, tvář se nanejvýš občansky a uniká pod záminkou nutné práce z blízkosti majitele stájí, tuší rozhořčení, které zalilo jindy pyšnou hruď majitele tak vzácného materiálu a v ostrém tónu jej tlumočí resignovaně se tvářícímu jockeyovi. Když se karta obrátí a kůň pro změnu zase vyhraje, „tvář managera vsugeruje divákům přesvědčení, že všechny dřívější neúspěchy byly jen taktickou přípravou k dnešnímu slavnému dni“.

Podle toho by manažer musel mít i kus hereckého nadání. Jako jeden z menežerů působil v Chuchli, ostatně nikoliv neúspěšně, jakýsi Agulár, Maďar, který v Československu nalezl, jak se aspoň říkalo, politický azyl za horthyovské diktatury ve své zemi. Původně byl plaveckým trenérem, ale jako dostihový expert, jímž skutečně do značné míry byl, založil si u nás dobré bydlo střídaje funkce dostihového žurnalisty, inzertního sběratele a odborného sázkového poradce. Ačkoliv se nikdy nenaučil pořádné slovo česky a mluvil jen maďarsky pokřivenou němčinou, měl ve svém podnikání úspěch. Kde bylo jeho tajemství? Kdosi dokazoval, že se skrývalo v jeho viržinku, které nikdy neopustilo Agulérova znalecky sevřená ústa. Páchlo totiž tak strašlivě, že každý mu raději vyhověl a přistoupil na jeho podmínky, jen aby unikl z dosahu smrtícího viržinka.

Agulár dojemně pečoval o dvě věci: o svého bleďoučkého chlapečka Františka a o svůj nemalý „Bauch“ /břicho/, které mu působilo trpké starosti při špatném zažívání. Vzpomínám si, jak jednou v tiskárně Orbisu způsobil nesmírný poplach, když začal křičet: „Ja ci davit!“ Kdekdo sháněl kbelík nebo alespoň odpadkový košík, aby si mohl ulevit na místě, než se ukázalo, že Agulár nechce dávit, ale shání se po štočku zobrazujícím koně jménem David…

Škodolibý Jaroslav Rumberger se vyjádřil o menežerech: „Tvrdí se, že zpočátku má menežer zkušenosti a majitel stájí peníze, později je tomu opačně“. V případě Agulárově tomu tak nebylo. Peníze se u něho nedržely, zůstaly po něm jen dluhy. Všechno, co vydělal, prohrál.  Byl totiž z těch návštěvníků dostihů, o nichž francouzský humorista de la Fouchardiére napsal, že dobře vědí, že peníze získané na dostizích jsou penězi pouze vypůjčenými. A protože jsou poctiví, zase je tam vrátí. I s úroky.

Trenéři

Od manažerů přejděmež k skutečným „lidem od koní“, k trenérům a žokejům. Na rozdíl od suverénních menežerů trenérům před válkou většinou chybělo sebevědomí. Tvářili se ustaraně a rozpačitě. Neměli rádi, když byli tázáni, zdali jejich svěřenec zvítězí a proto odpovídali spíše vyhýbavě, to že nikdo neví, protože „rennen je rennen“. Dnes to řeknou spíše česky a v tom je, domnívám se alespoň, ten hlavní rozdíl mezi „jindy a nyní“. Praví-li Amand Tejkal, že „trenér /při pochodu svého vítězného koně k vážnici/ hledí celou cestu koni na nohy, aby vypadal i ve všeobecném vzrušení co nejsvědomitěji a nikdo mu neupřel pravé zásluhy o vítězství“, cítím pokušení říci, že ani v tomto ohledu se mnoho nezměnilo.

Vzorem takového pečlivého trenéra byl Karel Šmejda. Pocházel z kostelnické rodiny a pravilo se o něm, že se v neděli ráno vždy modlí za vítězství svých svěřenců. Na péči o své koně doplatil za pražského povstání, kdy se stal obětí zákeřné nacistické střelby.

Dobrý trenér Horáček, s nímž jsem jednu sezónu sdílel jizbu ve Dvorech při karlovarských mítincích – sousedem nám byl žokej Gutman – každým svým slovem a gestem prozrazoval, že vyrostl v prostředí šlechtické stáje, podobně jako pálffyovský Zoubek. Vždyť také rád vzpomínal na svou službu u hraběte R.F. Kinského, když jeho kůň Alphabet vyhrál v r. 1892 pod Westlakem, po dsikvalifikaci Wolfa a Lady Anne po vynechání jednoho skoku, Velkou pardubickou steeple-chase.

„Toho dne byli dva šťastní lidé v Pardubicích a sice: já poněvadž můj ošetřenec vyhrál „Velkou“ a choť jezdce paní Westlakeová, neboť věděla, že její choť bude za vítězství dobře odměněn. Majitel, bývalý hrabě Kinský, věnoval celou cenu na rozdělení mezi trenéra, jezdce a stájní personál. Ano, tenkrát to býval ještě sport!“
Také charakteristický pohled! – dodal bych k tomu já.

O Jaroslavu Rosákovi byla tu řeč. Trenér Neumann si vysloužil přízvisko „chytrý“.  Byl jsem mezi těmi, kdo si posunovali typickým dostihovým gestem klobouk na hlavě, rád hovoříval s detektivem Tau.Starý dobrosrdečný Šimák proslul jako trenér stáje Alžběta, jejíž majitel, nájemce plzeňské nádražní restaurace, závodil se svou manželkou délkou rovníku v pase. Se svědomitým Truhlářem jsme se ve zdraví sešli po letech o nešťastném Derby 1974. Řekl bych, že ač důchodce, patří k těm, kteří se sotva změnili.

Příznačný byl před válkou výskyt trenérů-internacionálů. Trenér William Lomax byl rodem Angličan. Anglicky zapomněl a německy ani česky se nenaučil, alej jeho anglický původ, dokumentovaný lulkou a žokejské umění jeho syna Leslieho mu získávaly velkou důvěru a úspěchy.

O trenéru Quido Wilhelmovi se kpt.  Tejkal vyslovil, že ve světě plnokrevníka, jehož původ se sleduje několik století dozadu, byl sám „neznámého původu“. Mluvil totiž přímo okouzlující slátaninou maďarštiny, němčiny, češtiny a angličtiny. Stejnou vlastnost měl i trenér Kereszturi, jenže místo češtiny to byla slovenština. Patřil k mladé generaci. Byl to švihák – úsměv na líčku a v klopě růžičku. A vyznal se v tlačenici, jeho koně vyhrávali s vysokým kursem.

Jací byli žokejové

Typickou dostihovou haltmatilkou mluvil i nejeden žokej, v čemž vidím svědectví, že před válkou měli jezdci přece jen širší pole působnosti, širší rozhled a tím i možnost nabýt zkušeností. Nejednou ovšem nejen v jezdeckém umění, ale i v machinacích, neboť pokušení bylo velké.

Ve svých řádcích sleduji cíl vystopovat rozdíly, nešířím se tedy zvlášť o vynikajících jezdcích. Když však dnes sleduji tváře žokejů při návratu k vážnici, nezdá se mi, že se mnoho změnilo proti době před půl stoletím, když náš průvodce kpt. Tejkal napsal:
„Jockey poděkuje dvakrát ledabyle na potlesk z tribun, aby se nezdálo, že patří ke třídě jezdců, u kterých vítězství jest výročním svátkem“.

II. část vzpomínek: V Chuchli jindy a nyní. Kapitola druhá, pojednávající o bojích sportovců s bookmakery

Místo jockey dnes píšeme žokej, podobně jako z tribun a je místo jest. Ale jinak? Avšak Tejkal dodává: „V duchu počítá, kolik mu vynese podíl na stájové sázce, který mu owner přislíbil, aby mu dodal „více kilo“ do rukou. To už dnes nepřichází v úvahu. Nevím ani, jak se dnes oslavuje vítězství po dostizích. Za časů kpt. Tejkala „lidé od koní“ prý oslavovali tak divoce, že dobromyslný plnokrevník by si povzdechl, kdyby měl přihlížet této „noční práci“: „Kdybych já takto vyváděl u startu, prohlásili by mě za nebezpečného „bijáka“ a napomínali by mě bičíkem….“ Když o tom hovoříval trenér Rosák, přidával něco o děvčatech na klíně a výkřicích „Krakmores!

Měl-li bych se však vyjádřit k rozdílu mezi žokeji, jak bývalo a jak je dnes, vidím jej hlavně v dnešní hojné účasti žen v sedle, které s výjimkou Laty Brandisové před válkou nebylo, kromě jedné jízdy vypsané příležitostně pro amazonky - amatérky. Jestli že však ve Španělsku nastupují dokonce toreadorky, je tento vývoj naprosto přirozený.

Slovo o divácích

Jako poslední jsem nechal diváky, a přece právě oni by neměli být pátým kolem u vozu, jim vlastně dnes slouží celý dostihový provoz. Jací tedy byli diváci před válkou? Tak jako o lidech vůbec lze i o nich říci, že byli různí. Pro blízkost tíhnul k Chuchli zvláště lid ze Smíchova, lid drobný a spíš úředníčci a živnostníčci, ačkoli byl do něho přimíchán nejeden význačný advokát či lékař, lid zdánlivě tichý, ale schopný rozvášnit se sázkami a nadšením pro „svého koně“, zdaleka ne ovšem tolik, jak jsem to poznal u Francouzů. Byl to lid obojího pohlaví, ale muži převládali, protože ženy vábila Chuchle jako společenské prostředí, muže však hra a koně.

Existuje něco takového jako typický divák? Ve vzpomínkách defiluje před mými zraky mladík naježených vlasů a nepořádného zevnějšku, svědčící o nuzném existenčním zápasu, a přece  Plivník – tak jsme mu totiž říkali pro jeho zvyk neustále okolo sebe nervozně poplivovat – nevynechal jediný dostihový den a zázračně si dovedl opatřit peníze na sázky. A na druhém pólu je tu vážený MUDr. Josef Ostrčil, „nejvyšší  zdravíčko království českého“, jak ho nazývali přátelé pro jeho vysokou funkci, který v lásce ku koním byl protějškem vzácného muže, Mistra Rudolfa Deyla. Přesto, že už překročil střední léta a jeho váha odpovídala, hádám, nejméně třem Mildorfům, pěstoval dokonce aktivně jízdu koňmo. V Chuchli dělil zájemce mezi sázky a fotografickou kameru, kterou postupně vytvořil obrazovou kroniku předválečného turfu. Vzpomínám, jak O Velké pardubické, k níž se neprozřetelně vypravil bez pršipláště a deštníku, promokl na kůže tak, až se z něho doslova kouřilo. Ale svůj snímek Taxisu musel ulovit pro svou jedinečnou sbírku.

Hledejte pak mezi těmito dvěma póly typického průměrného diváka! Chtěl bych zvlášť upozornit, že mezi návštěvníky nebyli jen nadšenci pro sázky, ale i studenti, které na turfu zvábilo studium rodokmenů a plemenitby a kteří zpaměti ovládali kdejaké pedigree. Vzpomínáte si přece, přátelé Ing. Luboši Bohuňku a MUDr. Josefa Mottle?

Pro takovou různorodost je mi zatěžko vyjádřit se o tom, jak se předválečný divák lišil od dnešního. Řekl bych spíše, že rozdíl je kvantitativní.  Dnes je diváků mnohem víc. A převažují mezi nimi mladí lidé. A tak to také má být.

Jak se oblékat na dostihy

Snad se někdo zeptá, jak byli předváleční návštěvníci oblečeni. Módní rubrika vzpomenutého časopisu GENTLEMAN, když vyslovila politování, proč se u nás netěší  oblibě cutaway, dvouřadová vesta a proužkované kalhoty, bílé kamaše, lakovaná obuv a plastron, jakož i tuhý klobouk, doporučovala alespoň sakový tmavý oblek, černé boty, černý tvrdý klobouk, ale i měkký šedý s černou stuhou. Dodávala pak: „Američané chodí ovšem v slaměném a jde to také“. Jinak prý podmínkou na celém světě zůstává bílé prádlo. „K tomu černá vázanka či plastron, ale též výborně sluší rovný límec s motýlkem propellerem. Jsou muži, kteří mají doma žaket, ale na dostihy si raději vezmou vzorkovaný ševiotový oblek nebo homespunový, nebo například tmavomodré jednořadé sako na dva knoflíky, k tomu široké krémové kalhoty se záložkami, žlutou obuv, měkký klobouk nebo i slaměný – a jsou při tom též dobře, ba výborně oblečeni“.

Panovala tedy v oblečení poměrná volnost i dle módy. Prakticky se každý oblékal podle své kapsy a úměrně počasí. A u nás často prší a v létě dovede být vedro. Za příležitost ke skutečně módnímu oblečení se považovalo pouze Derby. Ale podle mého soudu se ti, kdo se objevili v Chuchli při této příležitosti v cylindrech, vyjímali v moři pestrého davu velmi cizokrajně, což platí i o jejich dámách vymóděných jako pro garden-party. 

Osobně si myslím, že má být rozdíl mezi tím, jak se obléknu do chaty a jak na dostihy, ale jinak se mi líbí, že zmizely násilné pokusy o škrobenost a každý se naopak snaží svým úborem vyjádřit svou individualitu. Nesmí to ovšem jít daleko.
A ještě jiné aspekty rozdílů.

Je svůdné vracet se ve vzpomínkách k různým figurkám předválečného turfu. Jsem si však vědom, že bych zašel příliš daleko, kdybych chtěl dnešnímu obecenstvu vylíčit jednonohého invalidu Dostálka, u jehož stánku na Václavském náměstí bývalo dostaveníčko nedočkavých sportovců, když ve čtvrtek či pátek vyšel program a dostihový časopis, nebo třeba kolportéry dostihových programů na závodišti – dědu Cicvárka či poletujícího Otakárka. Vraťme se proto k tematu.

Rozdíly mezi dnešním a předválečným turfem?

Roku 1927 čítal dorost plnokrevníků celkem 12 /slovy dvanáct/ dvouletků. Dnes je koní v Chuchli tolik, že dráha a stáje pro ně nestačí. Opět důležitý bod pro dnešek.

V roce 1927 bylo napočteno před pardubickým závodištěm 665 automobilů, což zřejmě bylo považováno za rekordní číslo. Nevím, kolik jich tam bylo v roce 1974, ale zdá se mi samozřejmostí, že se už počítají na tisíce. Hlavně však lidé, kteří v nich přijíždějí, jsou jiní, než bývali před válkou. Nejsou to už „boháči“, ale pracující z nejrůznějších pracovišť, z měst i venkova, jak je to dnes rovněž samozřejmostí, a to zajistí potěšitelnější víc než jiné. A kolik je těch, kdo sledují náš největší překážkový dostih pohodlně doma, u obrazovky. I to je obrovský rozdíl, daný pokrokem techniky.

Opravdu, mnoho se změnilo v rozpětí padesáti let, které pamatuji. Jen tribuny v Chuchli a Pardubicích jsou stále takové, jaké byly, jen ty se nemění. Pouze stárnou.

Závěr:

A tu si na závěr svého uvažování na téma „Jindy a nyní“ myslím, že by bylo vítané, kdyby se alespoň něco změnilo ve vybavenosti našich závodišť pro větší pohodlí obecenstva.

Jedním u aktuálních témat je kulturní využití volného času a vhodné rekreace ve velkoměstě. Myslím, že dostihy, zvláště pro mladší ročníky – představují velmi vhodnou příležitost, jak strávit kulturně nedělní odpoledne. Osobně jsem dokonce přesvědčen, že je tu prostředí příjemnější než u kopané. Proto tolik myslím na vhodnější tribuny. Vždyť by znamenaly dovršení změn, jež nastaly ku prospěchu sportu za jeho socialistické éry.

Možná však, že jsou tu naléhavější investice, že potřebujeme zdokonalit dostihovou dráhu, rozšířit stáje, nalézt a upravit vhodné tréninkové terény. K tomu ať se už vysloví dnešní odborníci. Na tuto problematiku si jako „starý pamětník“ už netroufám. Ted už jen rád sleduji, jak se dostihový sport vzmáhá, rozvíjí a těší se stále větší oblibě a myslím si, že Turf-club má na tom užitečný podíl. Tož zdar jeho práci.

Radovan ŠIMÁČEK

• Předchozí
• Další