S největšími nadějemi na příští sezónu jsem tedy ukončil rok 1930 s titulem šampiona. Musím ještě říci, že tehdy nebyli jezdci odměňováni za získané tituly jako dnes. Denní tisk a dostihový program přinesl statistiky úspěchů a tím celá sláva skončila.

Nyní je již řadu let na konci sezóny hezký ceremoniel, kdy jsou šampioni odměněni za své celoroční úspěchy čestnou cenou. Jsem přesvědčen, že právě „Bičík časopisu JAZDECTVO" pro šampiona rovinových dostihů je pro profesionálního jezdce nejcennější sportovní trofeji. 

Z Rosákovy stáje odešlo na podzim 1930 mnoho dobrých koní, ať již to byl Jasan, Artan, Amaranthe, Ajax nebol další. Přišli sice nadějní dvouletí, mimo jiné ti vynikající Rek, se kterým jsem v roce 1932 vyhrál derby, ale pro rok 1931 bylo dobrých koní málo. V tomto roce jsem měl svůj prvý těžký pád. V ranní práci jsem jezdil koně Ampliona, mohl to být vynikající kůň, měl však špatné rostlé zuby a s tím souviselo obtížné uzdění a vedení v dostihu. Tehdy jsem cválal v lepším kentru asi půl délky za Simbou, přesně dle přání trenéra. Ainplion mně však šel silně proti ruce a když jsem nepovolil, prudce hodil hlavou, v plném cvalu si zapletl nějak přední nohy a padl. Vyletěl jsem jako katapultován a letěl snad 10 m. Nestalo se nic tragického, ale Amplion již nikdy, přes veškerou péči, se na dostihové dráze neobjevil. Výborným koněm byl tehdy Talon, dokonalý vytrvalec a později výborný steepler. Jinak stál neměla vynikajícího koně a ještě byla rozdělena na dvě místa, část byla ve Vídni a část v Praze. Já jsem byl většinou ve Vídni, kam Rosák dojížděl obyčejně až v pátek, tak jsme pracovali dle jeho příkazů sami. 

Z karlovarského mítinku přivezl „mistr" do Prahy velice nervózního koně Intermezzo, který byl až do !é doby trénován v Hoppegartenu. Utíkat moc neuměl, zato jezdci udělal kdejakou špatnost. Byl konec léta a Rosák přijel jako obvykle koncem týdně do Vídně a jeho prvá slova byla: „Sbal se a jed' do Prahy, v neděli pojedeš Intermezzo." Vychován v kázni neřekl jsem ani slovo, ale v duchu jsem zaklel: "Hrom aby do toho uhodil." Měl jsem mimo našich koní slíbena ještě dvě rita na vídeňských koních a teď jsem musel jet do Prahy a tam startovat jen jednou. Nedalo se však nic dělat, Rosákovo slovo - to byl zákon. Tak jsem tedy jel. 

Nepřehlédněte: Nejúspěšnějším evropským producentem blacktype vítězů byl letos Dubawi. Podle absolutního počtu i procenta z potomků

V Chuchli začalo v neděli asi v 11 hodin pršet, těsné před zahájením dostihů se  v liják a ze všech stran začalo bouřit. Když jsme vycházeli z vážnice k dostihu, nastala doslova průtrž mračen, blesky lítaly a hrom bil. Kdo v takovém počasí nejel, tak si to  nedovede dobře představit. Nedá se dýchat, člověk si myslí, že se utopí, tehdy jsme ještě nenosili brýle a tak létající bláto jezdce zcela oslepovalo. Po startu jsem byl beznadějně poslední a chytal jsem bláto od všech koní. T/ oblouku před cílovou rovinou jsem myslel již jen na teplou sprchu a suché prádlo. V tom se zablesklo a současně se ozvala strašlivá rána. Bylo to jako výbuch, muselo uhodit někde v bezprostřední blízkosti za koňmi. Všichni koně, zcela šokováni, skoro zastavili, jen můj Intermezzo odskočil jako hnán raketou. V okamžiku jsem byl prvý, bláto přestalo lítat a lehce jsem vyhrál. Vzpomněl jsem si na své zaklení ve Vídni: "Hrom aby do toho uhodil!" Opravdu, nebýt toho hromu, určitě bych nevyhrál. 


S Rekem (stáje Morava) zvítězil Jaroslav Houra v Čs. derby 1932, ve Velké ceně Vídně a v dalších dostizích. Foto archiv autora

Překážkové dostihy 

Jak jsem již řekl, v naší stáji nebylo mnoho dobrých koní, také neustálé cestování mezi Vídní a Prahou nepřidalo na klidu a tak výrazné úspěchy, na které jsem byl z bohatého roku 1930 zvyklý, se stále nedostavovaly. Proto jsem uvítal, když přes moji „pérovou" váhu, jezdil jsem lehce 40 kg, mně nabídl Rosák ježděni překážek. Celý podzim jsem se učil skákat a později jsem začal zaskakovat i další koně. Opět se projevila dokonalá odbornost Rosáka. Upravil nám délku třmenů, museli jsme mít delší otěže a koně jsme nesměli při odskoku rušit. Museli jsme najíždět rovně a pobízet nohama a sedem. Koně skákali nejdříve v pomalém cvalu a teprve když měli dokonalý styl, pak se tempo zvyšovalo. Naše koně byli vždy dokonale zaskákáni a nepamatuji, že by některý upadl. V příštím roce na jaře, to byl již rok 1932, startoval jsem poprvé ve steeple-chase s koněm Galtosia. Překážkový dostih je něco zcela jiného než skákání v práci, celý dostih jsem seděl všelijak, nebyl jsem sám se sebou spokojen a neměl jsem příjemný pocit, ale klisna skákala skvěle a poctivě a zcela lehce jsem vyhrál. Na Galtozii mám velice dobré vzpomínky, nebyl jsem s ní nikdy ve steeple-chase poražen. 

Překážkoví koně nosí značně vyšší váhy než rovinoví, proto také překážkoví jezdci jsou většinou větší a těžší. Já musel mít při svém prvém startu nejtěžší sedlo (7 kg) a ještě dvě dečky s celkem 16 kg olova a když jsem před vážnici po vítězném dostihu odsedlával, tak jsem pod touto vahou upadl. Galtozia k nám přišla z Vídně a její vídeňský trenér Horvath se jejímu majiteli o jejich kvalitách velmi neuctivě vyjádřil majitel se urazil a dal ji do tréninku k Rosákovi. V tomto roce jsem se stal šampionem ve steeple-chase, a to v konkurenci zkušených překážkových jezdců, jako byli E. Guttman, W. Schlegbaum a jiní. 

Správný žokej měl vždy svoji vlastní výzbroj. Boty i sedla se sice v „žokejcimer" za poplatek daly vypůjčit, ale já jsem si ještě jako učeň pořídil postupně 4 sedla, od nejlehčího půlkilového až po sedmikilové. A měl jsem samozřejmě vlastní dostihové boty i bílé kalhoty. 

Rok 1932 byl daleko úspěšnější než předcházející. Vyhrál jsem s Rekem naše derby, ve vídeňském jsem byl druhy a na podzim jsem s ním vyhrál Velkou podzimní cenu ve Vídni. O tom jsem již v Jazdectvu psal. Vyhrál jsem i jiné dostihy ve Vídni a u nás jsem se stal šampionem na překážkách. Musím říct, že za vše vděčím trenéru Rosákovi. Nebylo to vždy u něho lehké. Příkladně při prvém pobytu ve Vídni v roce 1929, kdy se tam Rosák na čas přestěhoval s celou stájí, neboť měl neshody s Jockey Clubem v Praze. Rosák v té době částečně financoval časopis DOSTIHY. Po odvolání mezinárodního dostihu v Praze, kam byli tehdy přihlášeni francouzští koně a kteří dokonce byli již na cestě, časopis DOSTIHY zle kritizoval Jockey Club a Rosákovi byla zato odebrána trenérská licence. Tak tedy odstěhoval celou stáj do Vídně. Tehdejší vedoucí činitelé brzy poznali, o co je ochuzen náš vlastní dostihový provoz, tak poměrně brzy licenci Rosákovi vrátili. Tedy při tomto prvém pobytu ve Vídni Rosák velice šetřil, přivezl ohromný kufr trvanlivých uzenin a to byla naše každodenní strava. K večeři průsvitný krajíček chleba, kdo z nás měl nejslabší krajíček, ze jím viděl až do Prahy, byl ten večer králem. Na chleba přišel slabý plátek uzeniny. Měli jsme skutečně hrozný hlad, vždyť nám bylo okolo patnácti let. Na můj zoufalý dopis poslali mně rodiče balík s bochánky se vzkazem „bochánky nekousej, rozlamuj". V několika byly totiž zapečeny stříbrné pětikoruny. Pozval jsem kamarády na báječnou večeři. Za pár korun (v restauraci naše peníze klidně brali) jsme dostali obrovské porce vídeňského guláše a bylo nám nádherně. Bohužel jen chvilku, neboť zesláblé žaludky nevydržely tento nápor a měli jsme je zanedlouho zase prázdné. 

Tedy přes tyto někdy krušné chvíle a někdy i tvrdou Rosákovu ruku, musí každý, kdo se u něho učil přiznat, že se něco naučil. Někteří to však: nevydrželi, ale jména těch ostatních, at' již to byl Truhlář, Danneger, Mildorfové, Bartásek, Celler, Merta, Havelka, Bořik, Holý, Šusta a ať mi prominou ti, které jsem nejmenoval, znamenala po desetiletí něco v našem turfu. Myslím, že na Rosáka nevzpomíná nikdo ve zlém ale právě naopak. Konečně ani my jsme ve svém mládí nebyli andělé a dívám-li se zpět, nikomu se v Chuchli nepodařilo vychovat tolik dobrých jezdců, jako Rosákovi.

Jaroslav Houra

(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další