Pátá část vzpomínek Jaroslava Houry, které téměř před půlstoletím publikoval časopis Jazdectvo, se věnovala majitelům stájí ve 30. letech, ale také různým pokušením, kterým byli vystaveni tehdejší profesionální jezdci ze strany velkých sázkařů včetně těch, kteří byli zároveň i majiteli dostihových koní. 

Majitelé dostihových stájí, to byla ve třicátých letech skutečně pestrá společnost. Jednu skupinu tvořili skuteční sportovci, dostihové koně měli ze záliby a lásky ke sportu. Nelitovali nákladů, neboť málokterý majitel na dostihovém koni vydělal. Patřili sem příslušníci šlechty — Nostic, Pálfy, Černínové, Sternberkové a další. Někteří měli menší, jiní o něco větší stáje a část jejich koní byla vlastního chovu. Dostihové koně měli také důstojníci čs. armády, byli to většinou překážkáři a také někteří amatérští či, jak tehdy se říkalo, pánští jezdci. Stáj, která se s dnešním počtem koní nedá vůbec přirovnat, měl vždy hřebčín Napajedla. Velké stáje měli bohatí průmyslníci a obchodníci, příkladně Stejskal [stáj Čechoslavia), Benies, Mauve a další. Stáj Morava, pro kterou jsem v té době často jezdil, patřila Moravskému zemskému úřadu. V čele této stáje stáli prof. Taufer a Ing. Munk.

Pak byla celá řada majitelů, kteří zakoupením koně, většinou na něm neměli velký sportovní zájem, se doslova vetřeli do této společnosti. Jejich kůň jim usnadnil přístup do stájí, styk s trenéry. ostatními majiteli, managery, žokeji i stájníky. To byli velcí hráči, kteří neměli zájem o sport, ale jen a jen o sázky. Trenér byl podnikatel. Přijímal do opatření koně různých majitelů, zajišťoval nejen trénink, ale i krmení, ošetřování, běžné léčení apod. Musel mít dost značný provozní kapitál, neboť vyplácel personál, udržoval sedlový materiál, nakupoval krmení, platil kování atd. Mimo sjednanou měsíční pensi měl ještě procenta z výher, zpravidla to bylo 10%. V té době se vyskytlo i několik majitelů, kteří byli s placením měsíční penze liknaví, ba dokonce se několikrát stalo, že došlo k soudnímu sporu. Pokud majitel nebyl s výsledky svého koně na dostihové dráze spokojen, dal jej bez velkých průtahů jinému trenérovi do práce. Konkurence tedy byla. Podle počtu koní měl trenér i počet zaměstnanců. 

V Chuchli bývalo zhruba 80-115 koní v tréninku. V zimě méně, neboť si někteří majitelé brali koně na zimu na své statky. Tak se stávalo, že trenér byl nucen propustit jednoho či více svých stájníků. Většinou jich bývalo 10 - 15 bez zaměstnání (hlavně v zimě) a ti byli připraveni okamžitě nastoupit, pokud by je některý trenér potřeboval. Jejich plat byl asi 750 — 850 Kčs měsíčně. Stávalo se však, že někteří z obavy před propuštěním pracovali i za méně. Stájník, dnes se říká ošetřovatel, neměl žádné jiné příjmy. Když kůň vyhrál, majitel mu dal někdy větší, někdy menší a také někdy žádné zpropitné. Ošetřovatelé neměli také nic za nedělní vodění koní před a po dostihu. Dnes jsou zato zvlášť odměňováni. 

Jen málokterý žokej byl angažován jen pro jistou stáj, zpravidla byl zaměstnancem trenéra. Pokud žokej jezdil dobré koně a vyhrával a nebo alespoň často jezdil, nebylo to špatné. Jízdné bylo, jak jsem již psal, 75 Kčs, v případě výhry dvojnásobné a ještě 10% z dotace. Během času se ustálil zvyk, že žokej dával dobrovolně 10% ze své odměny ošetřovateli. Dovolená nebyla žádná, pracovalo se bez náhradního volna, po všechny dny v roce. Někteří žokejové končili posledním dnem sezóny na podzim angažmá a byli znovu povoláni až začátkem jara. V zimě žili ze svých úspor. Bylo to většinou proto, že práci žokeje zastal v zimě, kdy se netrénovalo, ošetřovatel, který měl menší plat než kvalifikovaný žokej, nebo učeň, který nebyl placen vůbec. Žokejem se stal jezdec po padesáti vítězstvích, do této doby byl žokej-aspirantem. 

Hráči a žokejové

Profesionální jezdec je a hlavně dříve býval vystaven občas velkému pokušení. Hráči samozřejmě ne ti pětikorunoví, k němu přicházeli nebo přichází či posílají své společníky s nejrůznějšími, často velmi lákavými nabídkami. Sám jsem byl jednou ve velmi nepříjemné situaci, nepodlehl jsem však pokušení, ale přece mnoho nechybělo a mohl jsem být nařčen z nečestnosti. 

Bylo to v roce 1936, byl jsem v té době v základní, tehdy se říkalo prezenční vojenské službě. Sloužil jsem v Praze a mým velitelem byl známý jezdec kpt. Voves. V té době právě probíhal karlovarský mítink. Kpt. Voves mně jednou zavolal: „Houra, dostal jste telegram, chtějí abyste jel v neděli v Karlových Varech v proutkách. Chcete?" Samozřejmě, že jsem chtěl. Nejen, že to bylo příjemné vytržení z vojny a znamenalo to i nějakou, na vojně vždy potřebnou korunu, ale bylo to hlavně vědomí, že majitelé stájí a trenéři na mně nezapomínají. Netrvalo snad ani hodinu a kpt. Voves mně volal znovu: „Houra,o vás je úplná rvačka, je tady nový telegram a chtějí abyste jel v těch proutkách Föparancsloka. Kterýho ledy pojedete? Komu odpovíte?" Rozhodl jsem se hned. Ze stáje Daggera přišel telegram dřív, pojedu tedy Daggera.

V neděli ráno jsem jel vlakem do Karlových Varů. Na nádraží v Praze ke mně přišel muž, kterého jsem znal jen od viděni: „Pane Houra, když Dagger nevyhraje, dostanete pět tisíc na ruku." To byly tenkrát velké peníze; rychle jsem se otočil a beze slova jsem odešel. V Karlových Varech ještě na nádraží přišel další: „Pane Houra, už jste se rozmyslel, tady je pět tisíc předem. „To už jsem měl strach. Opět jsem beze slova odešel, či spíše utekl. Byla chyba, že jsem o tom nikomu neřekl. Snad jsem se bál, že by mně nikdo neuvěřil. Dostihy jsem sledoval z malé buňky vedle cílové věže, která byla, právě tak jako v Chuchli, vyhražena pro trenéry a jezdce. Stál jsem na nejvyšším stupni a najednou mně někdo chytil za nohu. Otočil jsem se a vidím jednoho známého, který chodí  na dostihy ještě dnes: „Houra neblázněte, dostanete pět táců hned a pět potom, takovej balík jste v životě neviděl, stejně nevyhrajete. Ztrácel jsem již nervy a skoro jsem vykřikl: „Jděte pryč nebo to ohlásím ředitelství." Nakonec přišel a přemlouval mně sám majitel Föparancsloka. 

Nepřehlédněte: Ange Pitou vyhrál listed proutěnky v Cagnes-sur-Mer, čeští koně slavili hattrick v Pise

V takovém nervovém stavu jsem šel z vážnice do padoku. Dagger byl vysoký favorit a většina obecenstva na něj sázela. Věděl jsem, že tolik lidí, kolik jich na mně naléhalo, neudrží jazyk za zuby a v případě, že prohraji řeknou, že jsem dostih „prodal". Na své straně jsem neměl nikoho, vždyť jsem nikomu nic neřekl, nikdo nic neslyšel. Když jsme odskočili, Föparancslok šel hned do vedení a Dagger, kterého jsem jel já, nemohl se hned dostat na nohy. Ve chvilce jsem byl snad čtyři - pět délek zpět. To byl špatný začátek, po celý dostih jsem se k němu nemohl přiblížit ani o metr a již jsem přestával jsem věřit, že vyhraji. V rovině jel jak snad nikdy. Nevím co jsem všechno dělal, jezdil jsem rukama, bičem, zase rukama a zase bičem a rovina se mně zdála být nekonečná. Doslova centimetr po centimetru rancsloicovi jsem se Föparancslokovi přibližoval a v cíli jsem ho zachytil snad o nos. Snad to bylo i díky slabšímu jezdci Föparancsloka. Byly to tehdá velké ovace, které mně obecenstvo připravilo před vážnicí. Dagger byl velký favorit a vyhrálo na něj mnoho lidí, a to nejen ti velcí, ale i ti drobní pětikorunoví sázkaři. 

Nikdy po dostihu jsem nebyl tak vyčerpán, tělesné i duševně. Pak za mnou přišel majitel Föparancsloka a doslova plakal: „Vy jste mně zničil, mohl jste dostat deset papírů, teď dostanete pár stovek procent a já jsem hotovej." Zato jsem ovšem nemohl, možná, že kdyby mně nikdo nic neřekl, tak bych nevyhrál. Nevěděl bych o co jde a snad bych nejel, tak jak jsem jel. 

Nakonec se mně má poctivost vyplatila. Hned příští neděli jsem byl angažován majitelem Föparancsloka na dostihy v Poděbradech a vyhrál jsem. Také v dalších letech jsem občas jezdil pro tohoto majitele a v roce 1937 jsem vyhrál s jeho koněm Lázeňskou cenu v Poděbradech. Další dvě příhody, kdy v dostizích byly „velké peníze" napíši v příštím pokračování. 

Jaroslav Houra

(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další