Desátý díl vzpomínek Jaroslava Houry se vrací do doby po skončení druhé světové války a změny poměrů po únoru 1948. Líčí přechod trenérů pod Státní závodiště a později pod křídla jednotlivých státních podniků. Vzpomíná také na začátky Mezinárodních mítinků a památné vítězství Liberála ve Velké středoevropské ceně, které bylo i dílem správně zvolené taktiky.

Trenérské radosti i starosti

Po prvém úspěšném roce mé trenérské činnosti nastal rok slabší. Stáj Xaverov svěřila svých 9 koni, mezi nimi byli příkladně Míša, Unkas, Norman, Ludmila a další, trenérovi Josefu Švehloví, který se vrátil po válce z Berlína. Zůstalo mně ve stáji 11 koní, vesměs však nižší výkonnosti. Následující rok byl však zase úspěšný. Přišli mně do stáje koně Dagard, Tomík, Brat, uzdravil se Persián a koně mé stáje zase měli úspěchy. Měl jsem tehdy 18 koní a ti vyhráli za rok 41 dostihů. Pak následovaly dobré roky a koně jako Liberál, Brat, Dagard, Tomík, Souvenir, Lán v dalších letech Svatava, Kortéš a později ještě Lian, L'Amour a ještě později Detvan, Makar, v roce 1954 Parobok, o rok později Diadém, to byly dostihové pojmy a současně i pěkné úspěchy. 

Od roku 1956 byl přísun lepších koní, hlavně z hřebčína Napajedla, do mé stáje omezen a trénoval jsem většinou koně stáje Hubice a Gomba. Koně odchované v Hubicích a později v Šamorině potřebovali delší čas aby uzráli a teprve pak byli schopni ukázat lepší výkony. Má stáj na čas stagnovala i když i v této době jsem měl vynikající jedince jako byli např. Kohút, Korýš, Mazák. Siena, Liptov. V roce 1968 jsem přijmul v nové organizaci dostihového sportu angažmá stáje drůbežnictví Xaverov a až do odchodu do důchodu jsem měl dobrou a úspěšnou stal. Koně Sebestyen, Caravela, Calypso, Körisbogar, Svahim a další nejsou, ještě zapomenutí a já sám na ně také nikdy nezapomenu. Ve stáji Xaverov, tehdy ovšem ještě v soukromém vlastnictví Václava Špačka, jsem začínal jako trenér a ve znárodněné stáji drůbežnictví Xaverov jsem také svoji činnost zakončil. Byl jsem v Xaverově velmi spokojen a budu mít na tuto stáj vždy nejlepší vzpomínky, pracoval jsem pro ni ještě několik let po svém odchodu do důchodu jako poradce. 

V prvém poválečném roce začínal jsem jako samostatný trenér. Již jsem psal, že to nebylo vždy lehké, ale jsme se i s ostatními kolegy nějak z poválečných nedostatků dostali. Rok 1948 byl rokem převratových politických i hospodářských změn. Majitelů koní, kteří byli většinou větší či menší podnikatelé, statkáři či dokonce velkostatkáři, obchodníci a továrnici, přestávali mít prostředky na své dostihové koně. Někteří z nich se bláhově domnívali, že se jedná o přechodnou dobu, jiní stejně bláhoví očekávali, že jejich koně vyhrají více dobře dotovaných dostihů a tím si vydělají na „oves". Prví se zcela mýlili, z těch druhých se jen několika šťastlivcům podařilo výhrami uhradit výdaje. 

Naši zaměstnanci se nás trenérů však neptali, zda nám majitel zaplatil penzi za koně a nebo je nám dlužen. Museli jsme pravidelné platit mzdy, museli jsme kupovat krmení, platit kování, zvěrolékaře, léky atd. atd. Situace se stávala stále více a více neúnosnou a začal jsem tedy jako jeden z prvých usilovat o “znárodnění” nás trenérů. Nebylo to nejdříve tak snadné. V době převratných změn, byl tento úsek až na jednom z posledních míst reforem. Nakonec však byli koně soukromých majitelů znárodněni, trenéři, jezdci a stájový personál přešli do služeb Státního závodiště, které převzalo starost o koně, krmení apod. Byly utvořeny nové stáje a dostihy byly řízeny ústředně. Mělo to své klady i zápory. Klady byly příkladně při nominacích na Mezinárodní dostihové mítinky o kterých se ještě zmíním. V té době bylo zcela lhostejné pro stáje, ať již to byly Kladruby nebo Napajedla či jiné, zda kůň vyhrál nebo ne. Stáje nic neplatily a nic také nevyhrávaly. Pro nás zaměstnance to však lhostejné nebylo, neboť prémie byly závislé na výhrách koně. Teprve v roce 1968 přešli koně přímo do majetku jednotlivých stáji a trenéři, jezdci a ostatní personál přišli do pracovního poměru k podniku, který byl majitelem stáje. Státní závodiště se stalo pořadatelem dostihů (samozřejmé vede plemenné knihy, stará se o mezinárodní styk atd.). 

Za celou dobu své trenérské činnosti jsem stále jezdil. V prvých letech i v dostizích, později však stále méně a méně, ale v tréninku, zvláště v zimních měsících, jsem jezdil denně až do konce své trenérské činnosti. Jako “prví jezdci” u mně působili Krištůfek, pak Havelka, později dlouhá léta Bořík, pak Toušek, Mašek, dále to byli žokejové Šusta, Maďar Pintér a nakonec Košťál. Výborně jsme si dlouhé roky rozuměli s Havelkou a myslím, že většina úspěchů, které jsme v té době měli, vzešla právě z této dobré spolupráce. Každý dostih, ať úspěšný nebo neúspěšný, jsme dovedli dokonale rozebrat a říct si nejen klady, ale hlavně zápory. Vše vždy přímo z očí do očí. Jsem přesvědčen, že právě chybami se člověk nejvíce učí. Dobře se mně pracovalo se Šustou, Boříkern, Maškem, méně dobře již s Touškem a nejméně s Pinterem. Ten, ač vyhrál derby 1968 s našim Sebestyenem, měl i slabší okamžiky. Ať již to bylo ne právě dobrou životosprávou či postranními jinými zájmy, kdy mu  nestačily poctivě vydělané peníze. 

Mezinárodní dostihové mítinky 

O vzniku mezinárodních dostihových mítinků bylo již mnoho napsáno. Byl jsem hlavním trenérem našich koní po řadu let a zúčastnil jsem se mnoha těchto mezinárodních dostihových střetnutí. Nejdříve se podařilo navázat přátelské styky s Polskem a Maďarskem. V roce 1948 také nás pozvali Poláci do Varšavy, zúčastnili jsme se převážně s druhotřídními koňmi a tak výsledky nedopadly pro nás nejpříznivěji. Účastníci této prvé výpravy vyprávěli o polských koních jako neporazitelných a tak jsme byli všichni, kteří jsme tehdy ve Varšavě nebyli, zvědavi jak dopadnou mezinárodní dostihy v roce 1949 v Praze. To již byl vypsán I. mezinárodní mítink, předcházel mu zájezd 26 polských koní do Československa. Startovali u nás před mítinkem a zaznamenali mnoho úspěchů. Přijeli s celou řadou nejlepších koní, byl mezi nimi i Turysta. Vlivem celkem pro naše koně nevhodných proposic byly výsledky těchto dostihů příznivější pro Poláky. Na samotném mítinku jsme však byli my úspěšnější. Proposice I. mítinku byly zcela jiné než dnes, příkladně byla vypsána i steeple-chase, vyhrál ji tehdy Sherry se Stibůrkem v sedle. Hlavní dostih mítinku, Velkou středoevropskou cenu, vyhrála maďarská Lubica o délku před Turystou, také třetí a čtvrté místo obsadil polský kůň, teprve pátý byl náš Lán. 

Ve Velké středoevropské ceně běželo hodně našich jedniček, byli na tento dostih připravováni od jara a v domácích dostizích byli šetřeni. Tito koně běhali stále jen mezi sebou, stále pod stejnou vahou, takže všechny přípravné dostihy vyhrál tenkrát náš nejlepší kůň Liberál, aniž by musel bojovat a ti ostatní se mu ani nesnažili nějak dostih ztížit. Tak když pak nasadila maďarská Lubica a polský Turysta, Liberál jim prosté nestačil a v polovině oblouku u Waltrovky byl hotov, doběhl až sedmý. Prvý mítink byl tedy pro nás oblouku u Waltrovky byl hotov. doběhl až sedmý.

Prvý mítink byl tedy pro nás velkou zkušeností. V roce 1950, kdy se konal ve Varšavě, pozvali jsme nejdříve Poláky a Maďary do Karlových Varů, Maďaři však na poslední chvíli odřekli. Poláci přijeli s „dvojkami”, své nejlepší si šetřili na mítink. Proposice byly tenkrát chytřeji vypsány a tak se stalo, že Poláci v Karlových Varech neuspěli.

V září 1950 jsme naložili do vagonů Liberála, Lána, Patrona, Moravu, Ceduláře, Valonu a další čtyři dny a noci jsme jeli do Varšavy. Již jsem psal o svém překvapení, když jsem viděl nádherné závodiště ve Služewci ve Varšavě. Bylo mne jako před více než dvaceti roky, když jsem jako patnáctiletý poprvé shlédl závodiště v Chuchli. Velká středoevropská mela velkého favorita v polském Good Bye, který byl importován z Anglie a zvítězil v polském derby. Před 25 000 diváky zvítězil po dlouhém boji náš Liberál s Havelkou v sedle o 1/2 délky před Good Byem, náš Lán a Patron byli třetí a čtvrtý. Zvítězili ještě naši koně Valona, Morava a Cedulář, který vyhrál o krátkou, ale zcela jasnou hlavu před polským Homérem. Na cílové věži byl však vytažen jako prvý Homér. Celé hlediště bouřilo proti tomuto výroku a vynutilo si vyvolání cílové fotografie, dle které zvítězil náš Cedulář. 

Poláci byli přesvědčeni, že zvítězí. Každý kdo s námi mluvil tvrdil, že jejich nejlepším koněm v dostihu je Fluid, také import z Anglie. Sledovalo se tím, aby naši jezdci hlídali Fluida, zatímco Good Bye bude mít v dostihu klid a povede od startu do cíle. Lidi jsou však jen lidi a tak jsme se nakonec dozvěděli vše, co nám mělo být utajeno. Totiž Good Bye byl výborný kůň, ale jen z přední posice. Kdyby měl takový klidný dostih, vedl by pěkně od startu až domů. Nato se naši jezdci Šach, Bořík a Havelka plně soustředili. Podle ordru, Šach s Patronem a Bořlk s Lánem mu neustále „šlapali na paty" a honili ho, Good Bye šel ze zoufalství stále rychleji a rychleji, ale svých pronásledovatelů se nemohl zbavit. Vedl ještě v cílové rovině a obecenstvo začalo tak mocně povzbuzovat, že jsem takový řev neslyšel ani na fotbale. Asi 150 m před cílem vyrazil náš Liberál a bylo ticho jako když utne. V cíli bylo slyšet jen dusot koní. A ještě přišlo jedno překvapení když Bořík s Lánem končil třetí a Šach s Patronem čtvrtý. Takže to byl dokonalý úspěch. Odjížděli jsme nadšeni domů. Prof. Dr. Ing. Václav Michal, který byl tehdy vedoucím naší ekipy po tomto úspěchu slíbil lahvičku „Vodky výběrové". Svůj slib splnil na 200 %, přinesl samou radostí totiž dvě. 

Jaroslav Houra
(pokračování příště)

Přetištěno s laskavým souhlasem vydavatele z časopisu Jezdectví (dříve Jazdectvo)

• Předchozí
• Další