Zuzana Míčová je trochu netypickou členkou české jezdecké scény. Ač v týdnu pravidelně jezdí respektive jezdila v několika stájích a snaží se co nejčastěji dostat do sedla i v dostizích, její hlavním živobytím je hudba. A právě ta, respektive nemožnost ji v koronavirové době provozovat, stála za jejím loňským rozhodnutím odjet do Německa. Původně tam jela jen na dva měsíce, nakonec ale zůstala celý rok.

“Nikdy jsem odjet do zahraničí neplánovala, držela mne tu práce u koní a muzika, ale přišel koronavirus, zakázali nám hrát, bylo po sezóně a co teď. Čekali mne čtyři měsíce, kdy u koní není moc práce a i když mne svět předtím nijak nelákal, o Německu už jsem přemýšlela,” líčí mladá jezdkyně cestu, která ji dovedla k rozhodnutí opustit Česko. “Přes kamarádku Lenku Janatkovou jsem dostala kontakt na trenérku Evu Fabiánovou působící v Hoppegartenu, která sháněla člověka a za pár dní si balila kufry,” popisuje rychlý odjezd z Česka. “Měla jsem trochu obavy jít někam, kde nikoho neznám a neumím jazyk, ale Eva Fabiánová je slovenská rodačka, takže jazyk nakonec nebyl problém, i když jsem německy uměla jen “hilfe” a “Ich weiss nicht”. Bylo fajn, že to není úplně velká stáj, je tam takové rodinné prostředí, což mi docela sedlo.”

Není žádným tajemstvím, že v Německu, ale nejenom tam, působí celá řada českých pracovních jezdců a i stáj slovenské rodačky Evy Fabiánové se opírá o zaměstnance, kteří přišli ze zemí bývalého Československa. “Ve stáji pracovala i dcera trenérky Saša, vedle mě tam působila ještě jedna Česka Simona Havlíková, Luboš ze Slovenska a Němec Beny,” vypočítává Zuzka. “Byla to moc fajn parta. Trenérka Eva mi hodně na začátku pomohla, když mne do všeho zasvětila, naučila jsem se i pár německých slovíček, hlavně takových, které souvisí s prací ve stájí.”

Pro mladou jezdkyni byl největší zkušeností, kterou v Německu získala, tamní systém obsedání ročků. “V Česku jsem sice také párkrát obsedala, ale v Hoppegartenu jsme byli schopni během dvou týdnů zvládnout obsednout 14 ročků, což mě bavilo. Líbil se mi ten systém i samotná práce, jak je každý den vidět na koni nějaký pokrok.”

V Německu také zjistila, že samotná příprava koní se moc neliší od toho, co poznala v Česku. “Ve finále člověk pozná, že dostihoví koně se dělají asi všude stejně a záleží především na podmínkách, v jakých se připravují, ale pracovalo se mi tam trochu lépe než tady. Samozřejmě svůj vliv mají peníze, které jsou tam znatelně vyšší, ale i harmonogram práce. Je přesně daný čas, kdy se pracuje a je to víc než u nás práce s čistou hlavou.”

Ač Zuzka odcházela do Německa s tím, že bude jen pracovat ve stáji, podařilo se jí i okusit atmosféru tamních dostihů přímo ze sedla. “Nepočítala s tím, že bych se tam vůbec do dostihu posadila, ale když jsem si balila, Eva mi napsala, ať si přibalím i cajky do dostihů. To bylo hrozně fajn. A jak jsem přijela, hned mi dala koně do dostihu. Moje první tamní rito byla klisna Able Lips a docela se to povedlo, skončila jsem s ní třetí.” V sedle se objevila ještě třikrát, vyzkoušela dráhy v Drážďanech, Hoppegartenu a Hannoveru, a ač víc šancí už nedostala, i za tyto možnosti byla vděčná. “Jezdí se tam dobře, v dostihu jsem jezdila téměř výlučně s muži, žen tam jezdí znatelně méně než u nás. A prostě se jede lépe, když všude kolem vás jsou v dostihu zkušení žokejové nebo jezdkyně úrovně Sybille Vogt,” dodává.

Nepřehlédněte: Odešel poslední Agadirův potomek. Krátce před 30. narozeninami byla uspána jeho dcera Táňa

Do Německa odešla původně na dva měsíce, ale protože se jí tam líbilo, zůstala v Německu celý rok. V prosinci se po roce vrátila. “Byla jsem tam spokojená, ale už mne to táhlo domů. Ve finále už to tam nešlo takovým směrem, jakým jsem chtěla jít - zkrátka pořád mám ambice jezdit dostihy. A i když jsem tam prostor a šanci dostala, neuchytila jsem se tak, abych mohla pravidelně jezdit. Je fakt, že mi trenérka vyšla vstříc a mohla jsem na víkendy jezdit na dostihy do Česka, ale nebylo to ono. Jak náročné dojíždění, tak hlavně potřebuju hodně jezdit a být vidět, abych dostávala víc rit. Tak jsem si řekla, že se vrátím domů.”



Hledání místa v některé z českých stájí nebylo při současné absenci jezdeckého personálu složité. “Dostala jsem několik nabídek,” říká Zuzka, které i během našeho rozhovoru telefonoval zástupce jedné z velkých českých stájí s nabídkou angažmá. Před odchodem do Německa ale Zuzka jezdila ve stáji Ivana a Petra Kubových, a tak i při hledání nového místa dala na Ivanovo doporučení. “Jezdí několikrát v týdnu k Vaškovi Lukovi do Bošovic, a tak jsem se tam také zajela podívat a moc se mi tam líbilo,” říká. “Myslím, že by mě to mohlo někam posunout,” věří. Vázat se jen k jediné stájí ale nehodlá, ráda by udržela i spolupráci s Martinem Liškou a Anetou Menclovou, kteří jí loni dali několik šancí a k nimž by ráda také občas v týdnu zajela na práci.

Nakolik jí v Bošovicích dají šanci i v dostizích v době našeho rozhovoru ještě nevěděla. A jak se smíchem dodává, možná jí tam čeká zcela jiná práce. “Zatím jsem komunikovala hlavně s Martinou Lukovou, ale nejen kvůli ježdění. Připravují každoroční stájový večírek a my bychom tam jako kapela měli hrát. Tam nevím, možná mne nechtějí jako jezdce, ale jako zpěvačku - budu zametat ve stáji a zpívat přitom,” směje se. Zda se bošovický lodivod inspiroval v nedalekých Hošticích a hodlá mladou jezdkyni využít i pro “Pláničkovu metodu” pozná Zuzka příští týden, kdy do jedné z největších českých stájí oficiálně nastoupí.

Miloslav Vlček, foto archiv Zuzany Míčové

• Předchozí
• Další