Když na počátku roku 2010 uvedl Louis Romanet, tehdejší prezident Mezinárodní federace dostihových autorit, že do pěti let očekává konec používání bičíku pro pobídku koně, vyvolalo to nemalé pozdvižení. Jsem přesvědčen, že ani první muž světového turfu ale tehdy netušil, že už dávno před tím se v jedné evropské zemi dostihy zcela bez bičíků několik týdnů konaly. Onou zemí bylo Československo.
Když v létě roku 1973 vyrazil tehdejší ředitel napajedelského hřebčína František Lerche do Irska , aby pro náš největší chov vybral nového plemeníka, bylo mu nabídnuto několik hřebců. Výběr nakonec padl na vítěze Washington D.C. International Behistouna a můžeme jen spekulovat, jakou roli v něm tehdy hrál fakt, že při svém nejslavnějším vítězství dokázal porazit glorifikovaného sovětského Anilina. Jedním z těch hřebců, kteří Lercheovým sítem neprošli, byl hnědák Brave Invader.
V neděli druhého ledna se uzavřela další letitá kapitola českého respektive československého turfu. Ve věku téměř 30 lety, pokud pomineme automatickou změnu věku s nástupem nového kalendářního roku, byla ve stáji Miloslava Okleštěka uspána tmavá hnědka Táňa. Sedmého dubna 1992 v chovu Petra Kowalczuka narozená klisna byla posledním potomkem jedné z hvězd československého turfu přelomu 70. a 80. let minulého století Agadira (Mehari).
V jedné české pohádce se zpívá, že "statistika nuda je". Dovolím si tvrdit, že o té, kterou Vám dnes nabídneme, nic takového neplatí. A přitom je to jen jedna tabulka. Ovšem za jmény a čísly, která jsou v ní uvedení, se skrývá nespočet příběhu, trendů, přesouvání zájmů a moci, i touhy po úspěchu. A co víc, je poměrně unikátním pohledem na poválečný vývoj chovu plnokrevníka. Jen v ní umět číst.