Ač sleduji plnokrevné dění jen zpovzdálí, začíná mi pozice Jockey clubu připomínat nešťastnou myšku z dětské říkačky, která se snaží nasytit své věčně hladové děti. Není možno přehlédnout tu spoustu rukou, natahujících se k poloprázdnému měšci s výkřiky typu: dej víc, dej mně, tomu dej, tomu nedávej nic!

Proto mě na první pohled příjemně překvapil příspěvek Dr.Filly, kde – zjednodušeně – praví: „žádné peníze nechceme, ale nechte nás (chovatele) být“. Není to názor ojedinělý, názorů je pestrá škála a těžko se bude hledat kompromis (protože nic jiného není možno očekávat). Důvod je zřejmý – sejdou-li se 2 koňaři, mají minimálně 3 názory. A sejdou-li se za měsíc, mají zase 3 názory, ale úplně jiné, závislé na momentálním stavu ve vlastní stáji. Je ale dobře, že alespoň někteří ze zúčastněných se odhodlali svůj názor prezentovat veřejně a přispět tak k diskusi, která by třeba mohla objasnit, jak na tom vlastně v plnokrevném dění jsme. Za to budiž Ing.Vlčkovi udělena pochvala před otevřenou almarou.

Je známo, že nic není jen černé nebo bílé a – jak velmí trefně konstatuje kolega Vlček – nikdo nemá patent na rozum. Takže je zřejmé, že situace není tak jednoduše řešitelná a že z celého vyplývá otázka: Šlechtit či nešlechtit? To je, oč tu běží. Jelikož pro zootechnika je taková otázka naprosto kacířská, dovolte i důchodci přijít se svou troškou do mlýna.

Jakkoli se to zdá nám „plnokrevným koňařům“ nestravitelné a téměř dehonestující, je podle naší legislativy plnokrevník kůň jako každý jiný a vztahují se na něj stejné obecné předpisy, jako na všechna ostatní plemena koní, resp. hospodářských zvířat. Každé plemeno má Ministerstvem zemědělství určeno jedno uznané chovatelské sdružení, které je ze zákona odpovědné za šlechtění tohoto plemene, vedení plemenné knihy a výkonnostní zkoušky. Pro anglického plnokrevníka je uznaným chovatelským sdružením JCČR. Ten musí předložit MZe povinné podklady, především Řád plemenné knihy a Šlechtitelský program (oba doklady musí splňovat vyhláškou předepsané požadavky). Šlechtitelský program je dlužno dodržovat a každoročně vyhodnocovat jeho účinnost. Není-li postupováno dle zákona, není nárok na dotace či dokonce hrozí odnětí oprávnění k činnosti. Není-li oprávněné sdružení, nevede se regulérní plemenná kniha a – především z mezinárodního hlediska – český plnokrevník přestává existovat. Tolik litera zákona. MZe však není jediným subjektem, zasahující do dění kolem plnokrevníka. Jsou tu i další organizace, jež je nutno respektovat (Mezinárodní výbor pro plemenné knihy, Mezinárodní federace dostihových autorit, Evropská komise, Ústřední evidence, Plemenářská inspekce), které svými příkazy, zákazy a směrnicemi nezřídka vyvolávají u zodpovědných pracovníků JC pocit zrníčka rozemílaného mezi několika kameny. Vybalancovat tuto situaci mnohdy není možné bez ztráty vnitřní integrity.

Nicméně se domnívám, že vytváření alespoň nějakého selekčního tlaku je nutné, a to bez ohledu na to, zda nám jej ministerstvo nařizuje či nikoliv. Nedělám si iluzi, že by se v našich poměrech dalo něco „extrovního“ vyšlechtit, ale zcela rezignovat na jakoukoliv selekci není možné. Nakonec má-li někdo za něco zodpovídat, musí mít možnost to ovlivňovat, tudíž výkřiky typu „nechte nás být“ či „nerušte mých kruhů“ jsou mimo diskusi.

A začněme u hřebců, kde jsou poplatky evidentně neuralgickým bodem koncepce. Zavedení poplatků (selekčních - jednorázových a registračních - každoročních) má svůj počátek v době, kdy počty plemeníků u nás šplhaly téměř k osmdesátce, přicházeli stále noví plemeníci, aniž staří (již negativně prověření) odcházeli. Jinde všemocná, u nás však poněkud artritická ruka trhu nebyla nikterak nápomocna. Registrační poplatky za každoroční „licenci“ odstupňované podle kvality potomstva měly napomoci vytlačování negativně prověřených hřebců z chovu, a to především proto, aby klisny, připouštěné těmito hřebci, mohly být „uvolněny“ pro nové hřebce, které je nutno co nejrychleji prověřit. Záměr je srozumitelný a skutečnost, že se hlavně prostřednictvím poplatků podařilo snížit počet plemeníků na polovinu, svědčí o jeho prospěšnosti. Samozřejmě se budou objevovat zpochybňující hlasy, které poukazují na hřebce, co ani za 7 let působení v chovu nedali dostatečné množství potomstva na prověření, a demotivující zvýšení každoročního poplatku považují za křivdu. Nastavená pravidla musí být jednoznačná a dopředu známá. Je na majiteli hřebce, aby zařazení do chovu řádně zvážil i z hlediska dlouhodobějšího menežování hřebce, zda o něj bude skutečně zájem, jaký připouštěcí poplatek mu stanovit, na jakou stanici jej postavit, aby byla reálná šance maximálního využití. Domnívám se, že držení hřebce je především záležitost komerční, takže lze předpokládat, že majitel si vše předem dobře spočítá. Tím se dostáváme k zařazování nových hřebců. I zde je dle mého názoru regulace pomocí odstupňovaných poplatků na místě. O jejich výši je možno diskutovat. Podrobná kritéria, která by byla co nejobecnější, se stanovují dost komplikovaně, ale myslím, že by bylo možné nějaké optimum najít. Osobně se domnívám, že hřebci s grupovou výkonností (ať již Gr.1 nebo 3) by měli tvořit jednu skupinu s nejnižším poplatkem. Diferencovat ještě tuto skupinu s výrazným zvýhodněním Gr.1 vítězů je podle mého soudu zbytečné. Je třeba se soustředit na hřebce, na něž je možno v našich poměrech dosáhnout finančně, což se většinou Gr.1 vítězů netýká, není-li v pozadí nějaký zádrhel (tím se nechci dotknout Gr.1 vítězů, kteří v našem chovu v současné době působí). Hřebci jen na úrovni Listed už by to měli mít těžší, klisen k připouštění je stále méně a masivní dovoz hřebců rozhodně situaci u nás nevylepší. Poslední skupinou by byli hřebci bez black-type zásahu (bez ohledu na u nás získaný handicap), u nichž naděje na pozvednutí úrovně chovu je čistě soukromou záležitostí jejich majitelů. Pokud se nechceme uchýlit ke kategorickým zákazům kdo ano a kdo ne, je jediná možnost takovým hřebcům vstup do chovu alespoň ztížit prostřednictvím poplatků v demotivační výši. Rozhodně bych v tom neviděla „výprodej vlastních zásad“ , jak to nazývá dr.Filla, to je trochu demagogicky podáno. Ano, může to připomínat odpustky, ale – ruku na srdce – plnokrevník je luxus a obzvláště dnes jej může chovat jen ten, kdo na to má. Chce-li majitel experimentovat, nechť si to zaplatí. Nemusí se nám to líbit, ale jsou to jeho peníze a jeho rozhodnutí. Ze zkušenosti vím, že účinkování takového hřebce v chovu většinou nemívá dlouhého trvání a stopu v chovu prakticky nezanechá. A proč by nemohly takto získané prostředky posloužit k podpoře pro změnu toho lepšího, co zde je?

Pokud jde o klisny, chtěla bych reagovat na článek ing.Vlčka „Co pomůže a co uškodí českému chovu“. Budu se snažit oprostit se od pohledu zastřeného emocemi, rozhodně nechci znevažovat práci našich chovatelů. S určitou nostalgií vzpomínám na chovatele, kteří – ač doslova sami neměli na chleba – drželi koně za každou cenu jen proto, že je měli rádi. Ale svět jde dál a některé z těch, kterým nestačilo mít jednu dvě klisny ku vlastní potěše a bez finančního zajištění shromáždili celé stádo, můžeme dnes vidět v televizi stíhané za týrání zvířat. Uznávám, že jsou to výjimky, ale stále je nutno mít na paměti, že plnokrevník je plemeno chované především pro dostihy. K tomuto bodu by měl být chov plnokrevníka od počátku jednoznačně směřován a názory typu „chceme mít vlastní hříbátko na zahradu, my ho nechceme na dostihy“, které jsem za své praxe nejednou slyšela, by zde neměly mít prostor. Samozřejmě se ne vždy povede odchovat koně, který je schopen absolvovat alespoň průměrnou dostihovou kariéru, ale chovat primárně plnokrevníka co hobby koně nemá smysl. Myslím, že v tomto případě by stejné potěšení majiteli přinesl teplokrevný kůň (s všestrannější užitkovostí). Podobně by i majitelé bývalých dostihových klisen měli lépe zvažovat, zda jim jejich oblíbená kobylka může naději na odchování dostihového šampiona alespoň zčásti naplnit a za jakých podmínek. Při čekání na zázrak však většinou soudnost hraje zanedbatelnou roli. Dost velkou část prvniček tvoří klisny připouštěné bez konkrétního záměru, víceméně náhodně, často jen z důvodu přítomnosti laciného hřebce ve vedlejší vesnici. Klisna je připuštěna a dál se uvidí. Nebude-li vyhnutí, zařadí se oficiálně do chovu až následující rok. Z řad takto uvažujících majitelů se pak nejčastěji rekrutují dlužníci držitelů hřebců a čekání na úhradu připouštěcího poplatku se mění v běh bez konce. Jak již bylo zmíněno výše, plnokrevník je určitý luxus. Zjednodušeně a možná bezcitně řečeno – kdo na to nemá, ať to nedělá. Jestliže jednorázový poplatek 5.000 Kč za zařazení méně kvalitní klisny není majitel schopen uhradit, jak se potom hodlá vyrovnat s dalšími finančními nároky, které jsou na chov vázány? Jak je možno majitele přimět, aby si při zařazování do chovu počínali zodpovědněji? Hlasy volající po deregulaci chovu argumentují s tím, že veškeré náklady i rizika nese chovatel a že taková klisna populaci neuškodí. Jockey club se svými poplatky je stavěn do role kazisvěta, který jen hází chovatelům klacky pod nohy, když si za své peníze chtějí udělat radost. Nutnost selekce byla již deklarována a je politováníhodné, že jsou v současnosti často připouštěny klisny podprůměrné, zatímco o jedničkové klisny končící s kariérou nejeví chovatelé (jak stávající tak i potencionální) žádný zájem. Navíc bych jen chtěla podotknout, že i chovatelé hříbat s původně minimálními dostihovými ambicemi očekávají od Jockey clubu zajištění podmínek pro realizaci jejich produkce, zjednodušeně uspořádání dostatečného množství dostihů nejnižších kategorií.

Z tohoto pohledu nemohu plně sdílet nadšení kolegy Vlčka nad zvýšeným počtem připuštěných klisen. Značná část nově zařazovaných klisen je totiž takových, u nichž naděje na vyprodukování alespoň „provozního“ dostihového koně je opravdu minimální. Mnohé z nich jsou klisny, které nikdy v dostizích nestartovaly (a to většinou proto, že toho nebyly schopné), některé dokonce pocházejí z matek, které ze stejného důvodu rovněž nestartovaly. Jedná se ještě o chov plnokrevníka, t.j. dostihového koně?

Ruku v ruce s restrikcemi by samozřejmě měla fungovat i podpora kvalitnější části populace. Problematika realizování takové podpory je ovšem natolik složitá, že přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Opakuji, že toto vše jsou jen mé osobní, možná trochu zkostnatělé názory. V poslední době jsem ale zaznamenala z různých stran pár názorů, někdy podnětných, ba přímo revolučních, nad kterými by se mělo minimálně popřemýšlet. Žádoucí by bylo, aby takové názory byly pokud možno v konzistentní podobě prezentovány veřejně. Prostě – kdo má nějaký nápad, jak alespoň zahlédnout světýlko na konci tunelu, nechť se neprodleně přihlásí. Pravidla pro příští rok se budou tvořit již tento podzim.

Ing. Věra Plachá


Související články:
Další zamyšlení nad chovatelskou koncepcí
Blues pro český chov
Názor: Co pomůže a co uškodí českému chovu?
Komentář: Pomůže nová chovatelská koncepce českému chovu?

• Předchozí
• Další